Co společnost rozkládá a spojuje

Martin Potůček
| Print |
There are no translations available.

Hospodářské noviny, 22.7. 2004

Nestačí se zaměřit výlučně na zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky. Důležité je i upevňování sociální soudružnosti společnosti. Země které se tím řídí jsou úspěšné..

Mnozí komentátoři zmiňují lisabonskou strategii Evropské unie do roku 2010 jen v souvislosti s cílem zvyšovat konkurenceschopnost ekonomiky. To, že její důležitou součástí je také upevňování sociální soudržnosti, buď neberou na vědomí, nebo to vnímají jen jako povinnou ideologickou úlitbu politiků rozjitřeným voličům. Ekonomika přece vydělává na sociálno, ne naopak! Upevňování sociální soudržnosti je ovšem seriózně míněnou součástí klíčové strategie unie. A plným právem.

I když pro modernizující se společnosti je typické rozrůzňování životních stylů, voleb a šancí, nejúspěšnější jsou ty, jejichž vlády respektují - třebas nepsanou a nevyslovenou, ale tím reálnější - rousseauovskou sociální smlouvu s občany: každému je umožněno vést život v podmínkách, které nesnižují jeho lidskou důstojnost a vytvářejí mu elementární prostor pro rozhodování o vlastním osudu. V takových společnostech si lidé víc důvěřují a pomáhají si navzájem, země jsou politicky stabilnější (s nepřehlédnutelnými pozitivními efekty na ekonomiku). Samotné transakční náklady v ekonomice jsou také významně nižší.
U nás vzaly komunismem konstruované podoby sociální soudržnosti fakticky zasvé už dávno před listopadem 1989. Do historie odešla i polistopadová soudržnost nesená obecnou vůlí ke změně poměrů. Organická sociální soudržnost, typická pro země s dlouhým demokratickým vývojem, se rodí komplikovaně a v bolestech.
Nová diferenciace společnosti podle zaměstnání (či jeho absence), příjmů, bydliště vytváří dříve neznámé rozdíly, které tradičně rovnostářská společnost zatím nedokázala vstřebat. Tím spíše, když muži z ulice nikdo nevyvrátí, že bohatí přišli k novým majetkům stejně jen nějakým podfukem.
Příznaky sociálního rozkladu jsou však u nás přece jen mírnější než v jiných zemích střední a východní Evropy. Vděčíme za to především tomu, že do systému sociální ochrany byl brzy po listopadu 1989 včleněn prvek zaručující všem občanům životní minimum, že byl ustaven systém úřadů práce, že se nerozpadl systém veřejného zdravotnictví a školství dostupného (s bolestnou výjimkou vysokých škol) v zásadě všem.
Díky tomu je u nás hladina relativní i absolutní chudoby a frustrace ze změněných poměrů nižší než v sousedních transformujících se zemích. Instituce sociálního státu se ovšem jen pomalu přizpůsobují měnícím se podmínkám: převažuje pasívní pomoc v nouzi místo prevence vzniku ohrožujících situací a aktivizace, paušální přístup místo individuální sociální práce, hašení požárů místo řešení problémů, které se naplno přihlásí až v budoucích desetiletích (financování starobních důchodů). Před týdnem jsem upozornil na to, že stát málo dbal o rodinu jako základní zřídlo lidské sounáležitosti.
Obnova a rozvíjení sociální soudržnosti tudíž patří k nejvýznamnějším úlohám nové vlády. Mohla by se opřít o sociální doktrínu ČR, vypracovanou odborníky, kteří ji marně nabízeli už koaličním partnerům odcházející vlády (text na http://www.mpsv.cz/scripts/clanek.asp?id=872&lg=1). Vzniká Národní akční plán sociálního začleňování.
Novou podobu upevňování sociální soudržnosti mohou vláda, kraje, obce, odbory, zaměstnavatelské svazy, profesní komory, neziskové organizace nalézat ve věcném a trvalém dialogu. Před sociální politikou vyvstává úloha aktivizovat lidi (tam, kde to jde) při řešení svých problémů, a to jak prostřednictvím uplatnění na trhu práce, tak i v jiných oblastech. Jejím dalším dluhem je zrovnoprávnění neziskových organizací poskytujících sociální služby se zařízeními státu a obcí v soutěži o peníze z veřejných rozpočtů.
Nakonec by měla vláda naplnit i úlohu dlouhodobého investora do kvality lidského potenciálu. Především prostřednictvím populační a rodinné politiky a podpory vzdělávání - řečeno slovy klasika sociálního pojištění lorda Beveridge - "od kolébky až do hrobu".
Úlohu upevňování sociální soudržnosti je ovšem možné pominout a zaměřit se výlučně jen na zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky - recept, který Slovensku předepsal liberální ekonom Ivan Mikloš. Postačí trocha trpělivosti, abychom se nahlédnutím k našim sousedům dověděli, jaké plody tato volba přináší.