Právo, 7.4. 2003
Za první republiky podědil můj prastrýc Kubouš prosperující továrničku. Místo aby se jí věnoval, pořídil si auto a vilu a ožíval spolu se svými kumpány až před večerem. Všichni ho milovali. Pak se začal topit v dluzích. To už mu nikdo nepomohl. Nakonec spáchal sebevraždu. Tahle rodinná tragédie se mi vybavila nad materiálem k reformě veřejných rozpočtů, předkládaným k veřejné diskusi ministerstvem financí. Vždyť tento návrh neusiluje o nic jiného než o to, rychle zbavit zemi dluhů, které by jí mohly způsobit hospodářskou a politickou újmu. Hledá cesty ke srovnání výdajů veřejných rozpočtů s jejich příjmy. Dospívá přitom k závěru, že největší část výdajů veřejných rozpočtů směřuje do sociální oblasti. Proto je logické snahu o omezování výdajů orientovat především právě tam. Dovozuje, že nutné sociální výdaje bude třeba zacílit na skutečně potřebné občany a omezit možnosti zneužívání všech složek sociálního systému. Co však předložený materiál buď opomíjí zcela, nebo čemu se věnuje nanejvýš v poloze intuitivních předpokladů, je, jak se navrhované zásahy nakonec promítnou do plnění významných programových cílů vlády. Vzhledem k tomu, že hlavní úspory se mají týkat sociální oblasti, je nutno návrhy konfrontovat také s dlouhodobou koncepcí sociální politiky – Sociální doktrínou ČR. I o ní se má vést podle koaliční dohody diskuse. Bude potřebné, aby začala bez zbytečných odkladů a nabídla tak debatě o reformě veřejných financí dosud scházející hodnotové zakotvení.
Hlavní rozdíl vidím v pojetí sociální politiky. Koncepce reformy veřejných rozpočtů předpokládá zbytkový charakter sociální politiky – a tím i neproduktivní charakter sociálních výdajů, které podle této představy představují největší riziko pro zdravý ekonomický vývoj. Sociální doktrína ČR nabízí základní orientaci pro tvorbu takové sociální politiky, která bude prvkem aktivizujícím a dynamizujícím společenský vývoj. Sociální politika má být investicí do lidí a tím ido sociálního a ekonomického rozvoje společnosti. Tato perspektiva by měla převážit nad hlediskem krátkodobého zisku, hledajícího okamžité úspory na vkladech do zkvalitňování lidského potenciálu.
Kde by se v žádném případě nemělo šetřit, je podpora vzniku nových pracovních příležitostí a rekvalifikace lidí bez práce nebo ohrožených nezaměstnaností. Aktivní politice zaměstnanosti se dnes v EU věnuje mimořádná pozornost, rozvíjí se napříč všemi resorty i orgány veřejné správy a její financování je mnohonásobně štědřejší než u nás. Je jasné, že na státu závislý nezaměstnaný přijde nakonec dráž než když se mu podaří – byť s vynaložením vyšších vstupních nákladů ze státní kasy – najít práci.
I o některých dalších investicích bezpečně víme, že jsou sice značné, nicméně klíčové pro budoucí prosperitu země: především podpora vzdělávání, výzkumu a vývoje.
Klíčem pro úspěch začínající, nesnadné a kontroverzní diskuse tedy bude, nebudou-li zaměňovány cíle a prostředky – a budou-li dobře vytyčené cíle slaďovány se zdroji. Struktura i výše příjmů a výdajů veřejných rozpočtů se musejí odvíjet od základních společenských priorit v dlouhodobé perspektivě. Ty ovšem musejí naopak brát v potaz reálné možnosti ekonomiky. Abychom nakonec nedopadli jako chudák můj prastrýc Kubouš před sedmdesáti lety.