Hospodářské noviny, 8.7. 2004
Sny o českém porevolučním zázraku odnesly povodně, ale hlavně stamiliardové ztráty z nepodařené privatizace..
Dobré vlády si i za těch nejnepříznivějších okolností kladou otázku, kam chtějí dovést zemi, kterou spravují. Byly to především rozdílné představy uvnitř největší vládní strany o této cestě a o jejím cíli, které vyústily až do nynější vládní krize.
Ani budoucí vláda a politické strany, které se na ní budou podílet, nedopadnou lépe, nedokážou-li pojmenovat situaci, v níž se země nachází, nerozhodnou-li se pro několik nejdůležitějších úkolů, na které soustředí pozornost, a nepovedou-li o své politice otevřený, trvalý a produktivní dialog s námi občany.
Tento seriál úvah píši ve snaze přispět k vyjasnění věcné orientace a možných strategických voleb budoucí vlády. Rád bych nabídl několik témat, která považuji za natolik důležitá, že by neměla být při přípravě vlády na její činnost v žádném případě opomenuta. Zároveň upozorním na některá myšlenková klišé, která zkreslují vnímání skutečné situace země a nemohou se tudíž stát dobrým východiskem pro řešení jejích problémů.
Budu se opírat především o produkci svého pracoviště (děkuji svým kolegům, z jejichž myšlenek a námětů vycházím především), ale i o své zkušenosti z účasti na přípravě a realizaci různých politik.
Václav Havel započal svůj první novoroční projev ve funkci prezidenta v lednu 1990 slovy: „Naše země nevzkvétá“. Uplynulo téměř patnáct let a není nikoho, kdo by s vážnou tváří prohlašoval: „Naše země rozkvétá.“ Sny o českém porevolučním zázraku odnesly povodně, ale hlavně stamiliardové ztráty z nepodařené privatizace. Handicap čtyřiceti let komunismu nás v ekonomice, ve správě země, ale především v myšlení, v postojích a chování lidí zatěžuje mnohem víc, než jsme si ochotni připustit. Pravda je hořká: naše země někde kvete, na některé holiny dosud nepadlo úrodné semínko; někde dokonce zarůstá novým plevelem.
Málokdo si naplno uvědomuje, že mezitím se radikálně a nenávratně změnilo ekonomické a politické prostředí, v němž se pohybujeme. Trh, hovořící jednoduchou a názornou řečí peněz, se definitivně osvobodil od pout, do nějž jej dříve svazovaly jednotlivé státy. Ty (a jejich vlády) se dostaly do nerovného postavení: konkurují si navzájem ve vytváření co nejpříznivějších podmínek pro investory; úsilí o vzájemnou koordinaci, které by bylo schopno zlepšit jejich vyjednávací pozice – a tím konec konců i stav jejich veřejných rozpočtů – naráží na historické předsudky, kulturní rozdíly, jazykové bariéry, na upřednostňování sobeckých zájmů jednotlivých států před hledáním nejlepšího řešení pro všechny.
Významnou inovací v celosvětovém úsilí o hledání nové rovnováhy mezi trhem a státem je Evropská unie. Jako její člen na tom Česká republika je a bude vždy nesrovnatelně lépe, než kdyby se pokoušela odolávat nejrůznějším tlakům globální světové ekonomiky sama. Nicméně ani EU nemá jasno v tom, zda dát přednost zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky, či zda je lepší usilovat o udržitelný rozvoj v podobě hledání dynamické rovnováhy vývoje ekonomického, sociálního a environmentálního.
Pro nás je důležité především zjištění, že členství v unii je nutnou, nikoliv postačující podmínkou budoucí prosperity. Řecko by na tom mohlo být mnohem lépe, kdyby dokázalo aktivně využít možností členské země tak, jak se to podařilo Irsku. Zatím se spíše vezlo, takže zaostává. EU nás nespasí, nebudeme-li si umět pomoci – zajisté v ní a spolu s ní – především sami.
Jaká je tedy naše celková situace? Jaká je naše kondice, jaké jsou strategické volby, před nimiž se nacházíme?
Stále je zřejmý výrazný civilizační odstup země od nejrozvinutějších zemí. Zároveň je ale zřejmé, že jsme pokročili dále než některé jiné postkomunistické státy, které se teprve vzpamatovávají z transformačních šoků.
Buď se nám podaří využít nabízejících se příležitostí způsobem, který zemi a občany dobře připraví na výzvy budoucnosti. Nebo se budeme i nadále dívat na zahrádky, rozkvétající uprostřed úhorů a bujícího plevele, a závistivě pokukovat na sady za hranicemi…