Hospodářské noviny, 15.8. 2004 (verze před editací redakce).
V prvním příspěvku tohoto seriálu (Strategické volby pro budoucí vládu, HN 8.7.) jsem slíbil, že představím nejdůležitější strategické volby, před které bude postavena budoucí vláda. Dnes rozeberu vztah mezi populačním vývojem a migrací. Volba, před níž stojíme, je prostá, ale s dalekosáhlými důsledky: budeme mít sami dost dětí na to, abychom pokryli budoucí potřeby ekonomiky a sociálního pojištění, nebo se budeme muset spolehnout na příliv pracovních sil ze zahraničí?
Nejprve upozorním na jedno z mnoha klišé, která zatěžují naši veřejnou debatu a dezorientují nás v našem rozhodování. Tak jako mnoho jiných klišé, svádí i toto k věření právě svojí jednoduchostí. Zní: mít děti je věcí individuálního rozhodnutí. Tento názor převažoval v rozhodování českých politiků téměř po celá devadesátá léta, promítl se do výrazného ochabnutí podpory rodin s dětmi ze strany státu a do jedné z nejnižších úrovní plodnosti v Evropě, která už několik let činí jen něco přes 1,1 dítěte narozeného ženě během jejího reprodukčního období (za námi už je jen bývalé východní Německo a Ukrajina). Abychom nevymírali, bylo by třeba dosahovat hodnoty téměř dvojnásobné (kolem 2,1 dítěte na jednu ženu). Neexistence rodinné a populační politiky, stále se snižující kupní síla dětských přídavků či oslabení opěrné sítě péče o děti ovšem nejsou jedinými příčinami tohoto stavu. Mladí lidé odkládají narození dětí do vyššího věku, neboť se jim doširoka otevřely jiné zajímavé životní příležitosti; dobrý start a uplatnění na trhu práce vyžadují vyšší koncentraci a větší úsilí než dříve; mnozí neuspějí a jsou postiženi nezaměstnaností; únosné bydlení je často finančně nedostupné. Mít děti je prostě čím dál tím nákladnější, a to nejen kvůli investicím do dětí, ale i s ohledem na náklady ušlých příležitostí na trhu práce a v individuálních životních šancích.
Skoro to vypadá, že se český národ rozhodl pro dobrovolný odchod ze scény. Tržní ekonomika si však vždy najde náhradní kanály, kterými uspokojí své nároky na pracovní sílu. Už nyní jsme zemí s kladným migračním saldem – přichází k nám více cizinců, než kolik našich občanů se stěhuje do ciziny. Ministerstvo práce a sociálních věcí už několik let experimentuje s programem, který by přilákal pečlivě vybrané vzdělané mladé lidi spolu s jejich rodinami z nám kulturně blízkých zemí. I tak však počet obyvatel u nás klesá.
Německo a Švédsko na podobnou situaci před lety zareagovaly rozdílně. Německo se rozhodlo pro masivní lákání pracovníků ze zahraničí. To bylo v prvních letech samozřejmě výhodnější: přicházeli tam už dospělí lidé, kteří začali okamžitě pracovat, produkovat hodnoty, platit daně. Dnes je ovšem v zemi kolem deseti procent lidí odlišného původu (především Turků a Jugoslávců), kteří sami (nebo jejich rodiče či prarodiče) začínali jako gastarbajtři. Stále nejde o populace integrované do většinové společnosti: jsou postiženy vyšší nezaměstnaností, kriminalitou, panuje latentní napětí mezi nimi a rodilými Němci. Ve Švédsku na to šli jinak: rozhodli se investovat do vzdělávání, dávek a služeb, které postupně umožnily zaměstnat mnohem více žen. Vytvořili mužům i ženám velmi příznivé podmínky pro souběžné uplatnění na trhu práce a v péči o děti. Tato politika, byť byla zpočátku náročná na vytvoření nových institucí i na veřejné rozpočty, po letech přinesla svoje ovoce: švédská společnost je sociálně i etnicky soudržnější než německá – a švédská ekonomika na rozdíl od německé (jistě nejenom z tohoto důvodu) vzkvétá.
Ponechá-li nová vláda věcem volný průběh, dostane zemi po letech do podobné situace, v jaké se nyní nalézá Německo. Pokud se rozhodne pro aktivnější přístup, bude muset realizovat takovou populační a rodinnou politiku, která by kromě zlepšování materiálních podmínek rodin s dětmi zároveň posilovala jejich společenskou prestiž a postavení v tržním prostředí. Nejlepšími nástroji takové politiky by byla vyšší kompenzace nákladů ušlých příležitostí spojených s rodičovstvím, usnadnění slaďování práce s péčí o děti a dostupnější bydlení pro mladé.
To by samo o sobě nevylučovalo ani politické rozhodnutí o rozsahu a struktuře žádoucí imigrace a o vytváření podmínek pro integraci cizinců; na soužití s nimi jsou Češi vesměs nepřipraveni, pokud je přímo neodmítají.