Hospodářské noviny, 9.9. 2004
Znalosti a dovednosti politiků a úředníků s největší odpovědností za správu veřejných záležitostí značně zaostávají za nároky doby. Bylo tomu tak dříve a platí to stále..
V polovině šestnáctého století vyslovil papež Julius III. památnou větu: „Ani netušíš, můj synu, s jak chatrnými znalostmi se vládne světu.“ Od té doby se mnohé změnilo. Ovšem znalosti a dovednosti politiků a úředníků s největší odpovědností za správu veřejných záležitostí stále značně zaostávají za nároky doby. Podpora společnosti vědění; systém vnější a vnitřní bezpečnosti; zvýšení zaměstnanosti; plné uplatnění země v EU; souvislosti sociálního, ekonomického a environmentálního pilíře udržitelného rozvoje. To jsou jen některé z úloh, které jsem uvedl v předchozích příspěvcích seriálu Vize a které nemůže řešit jeden úřad, které nemohou zůstat výlučně na stole jediného ministra nebo předsedy jedné politické strany, ba ani celé jedné vládnoucí koalice.
Mohou však být řešeny až na koaličních jednáních či zasedáních vlády? Který z členů vlády je schopen se každý týden seznámit a zaujmout odpovědně stanovisko ke každé ze stovek agend, které se mu či jí dostávají do rukou? Existují tři akutní bolavá místa veřejné politiky a správy země na centrální úrovni.
Jedním je nízká schopnost a připravenost politických stran dohodnout se na společném věcném řešení důležitých problémů. Týká se to především dorozumění mezi vládnoucími a opozičními stranami. Příkladem za mnohé budiž důchodová reforma, kterou není možné bez takové principiální dohody realizovat, ale kde se stanoviska různých stran ani po letech nesblížila.
Souvisejícím problémem jsou i různá stanoviska k takovým dohodám uvnitř politických stran. Doplatila na to i předchozí vláda, jejíž předseda Špidla prohlásil: „ČSSD nebyla připravena akceptovat politickou praxi založenou na efektivní politické dohodě, byť programově odlišných stran. A mně se nikdy zcela nepodařilo tuto dohodu obhájit.“ (HN 28. června)
Druhým bolavým místem je disproporce mezi potřebou řešit strategické úlohy průřezové povahy a dosavadní podobou ústřední státní správy, která je řízena stále postaru, po linii resortů. Poradní orgány vlády, na které se přenáší odpovědnost za realizaci nadresortních agend, mají malou prestiž a jen omezenou možnost účinně ovlivnit politické a správní rozhodování.
Řešení není třeba vynalézat, osvědčuje se v mnoha zemích: buď přímo v útvaru premiéra, nebo na Úřadu vlády funguje svodný strategický a koordinační útvar s dostatečným analytickým zázemím a autoritou na to, aby mohl připravovat účinná řešení úloh. Premiér potom užívá svého formálního i neformálního postavení k tomu, aby je vzali (po diskusi a korekcích) za své i šéfové resortů.
Yehezkel Dror, autor poslední zprávy Římského klubu o kapacitách vládnutí, odhaduje, že na centrální úrovni státní správy by mělo operovat kolem sta specialistů na strategické řízení. Se střídavými úspěchy se o to už léta pokoušejí v Polsku a v Maďarsku; strategický útvar při úřadu premiéra výrazně přispěl k vnitropolitickým úspěchům Blairovy vlády.
Do třetice bych se rád zmínil o tom, že se teprve učíme vést produktivní veřejný dialog o životních tématech této země. Deficity jsou jak na straně úředníků, tak na straně občanů.
Život je už tak komplikovaný, že ani nejosvícenější politik nebo úředník nepostihne všechny souvislosti připravovaných rozhodnutí. Proto je před jejich přijetím stále nezbytnější konzultace s veřejností i odborníky.
Vést takový dialog ale přirozeně zatěžuje státní správu mnohem víc, než když by si své dokumenty uplácávala, jak bývala léta uvyklá, v zátiší kanceláří. Proto se k němu odhodlává jen zřídka. A když už se taková příležitost naskytne, odborníci a občané najednou nenacházejí čas a soustředění na to, aby se vzchopili k dílu.
Spoléhat se na osvíceného vladaře a nechat věcem volný průběh (k tomu máme my Češi stále blíže, než jsme si ochotni sami připustit) se nevyplácí. Ostatně je-li vladař skutečně osvícený, sám dobře ví, že nejúčinnější strategií je přenést spoluodpovědnost za správu země na všechny, kteří k ní mohou a chtějí svým dílem přispět také.