„ANO“ PETR NEČAS místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí
Českým firmám se daří. Pozitivním důsledkem je slušný hospodářský růst a snižování nezaměstnanosti. Zatímco počet lidí bez práce poklesl na 380 tisíc, rekordně stoupl počet volných racovních míst na 120 tisíc i počet zaměstnaných cizinců na 200 tisíc – přičemž zaměstnavatel musí prokázat, že nemůže najít českého zájemce, což je zdlouhavý administrativní proces. Podle odhadů alší stovky tisíc lidí pracují načerno. Mnozí z nich jsou registrováni na úřadech práce a pobírají sociální dávky. Sociální systém je tak dnes rozsáhle zneužíván, na což doplácejí poctiví plátci daní. Řada firem má problém získat pracovní sílu, což brzdí jejich dynamičtější rozvoj. Trápí je velký nedostatek hlavně kvalifikovaných pracovníků. Mnohým se stále vyplatí dlouhodobě brát sociální dávky, aniž jsou nuceni aktivnějším přístupem řešit svoji situaci. Životu na dávkách před prací tak dává přednost až 80 tisíc lidí. Co z toho vyplývá? Ne vše je u nás v pořádku s pracovním trhem a s nastavením sociálního systému, který nedostatečně motivuje lidi získat práci – i když existují lokálně rozdílné podmínky. Ovšem s vědomím, že se lidé u nás zatím příliš nechtějí stěhovat či dojíždět za prací.
Proto jsem přesvědčený, že musí dojít k výraznějšímu propojení trhu práce se sociálním systémem. Lidé musí být více motivováni získat práci, aby se jim vyplatilo v případě, pokud o ni přijdou, pobývat v sociální síti co nejkratší dobu. Finanční výplaty sociálních dávek musí být navázány na aktivní chování člověka, tedy na jeho účast v rekvalifikacích, programech dalšího vzdělávání, jednorázových registrovaných pracích a veřejných pracích. Aktivní lidé přitom budou bonifikováni v podobě aktivizačních bonusů. Během doby, kdy člověk dostává podporu v nezaměstnanosti či jiné sociální dávky, však nesmí odmítnout nabízenou aktivitu. Ti, kteří nebudou ochotni hledat práci, by již v tomto období spadli na existenční minimum, které jim bude vypláceno věcným plněním, například poukázkami. Naopak ti, kteří v prvních měsících přejdou do jiného zaměstnání, budou proti dnešku finančně zvýhodněni. Přístup ke starším spoluobčanům, rodičům pečujícím o malé děti a zdravotně postiženým přitom bude odlišný a individuální. To však nestačí. Neobejdeme se bez větší liberalizace podmínek pro podnikání a vytvoření pružnějšího trhu práce, například umožněním částečných a flexibilních úvazků. Práce načerno bude přísněji trestána. Cílem je vytvořit systém, kdy bude vždy výhodnější pracovat než pobírat sociální dávky. V konečném důsledku tyto změny povedou k dalšímu snižování nezaměstnanosti pod 5 procent.
„NE“ MARTIN POTŮČEK Vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK
Ministři české vlády jsou ústavními činiteli. Proto se mi nechce věřit, že by Petr Nečas přišel s nápadem potrestat ty, kteří ani po roce nedosáhnou na práci, existenčním minimem. Musí vědět, že součástí ústavního pořádku této země je také Listina základních práv a svobod. A v ní článek 10 odstavec 1: „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost…,“ i článek 26 odstavec 3: „Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje.“Nezaměstnané můžeme rozdělit na ty, kteří mají vůli se do práce vrátit, ale nemohou ji najít, dále na ty, kteří se sice snažili, ale po několika marných pokusech to vzdali a na nalezení nové práce nakonec rezignovali, a posléze i na ty, kteří zaměstnání nehledali a spolehli se na to, že se o ně postará stát. Pokud se ona podivná zvěst přece jen zakládá na pravdě, pak pan ministr hází všechny do třetího pytle, tedy k lidem, o nichž se už za první republiky hovořilo jako o „individuích práce se štítících“. A chce jim dopřát žebrácké dvě tisícovky měsíčně, které dnes neumožní ani slušně, byť skromně se najíst – a to nemluvím o ošacení, bydlení, dopravě, přístupu k informacím a o dalších životních potřebách, které patří k důstojnému životu v civilizované zemi. Takto byste, pane ministře, vylil s vaničkou i dítě a kromě těch, které z nějakých důvodů na trh práce nedostane už nikdo, byste potrestal možná statisíce takových, kteří prostě jen mají tu smůlu, že žijí ve vesnici, kde nikdo žádnou práci nenabízí a město je daleko, nebo nedosáhli na vzdělání, které se dnes na trhu práce žádá, nebo mají malé dítě a není jisté, že budou zaměstnavateli vždy k dispozici, nebo je jim naopak už přes padesát, nebo dokonce patří k tzv. „opáleným“ a zaměstnavatelé na ně pohlížejí s nedůvěrou. Co kdyby se váš úřad raději více zaměřil na tu první a druhou kategorii nezaměstnaných, začal s nimi pracovat jako se skutečnými klienty, na úřadech práce s nimi se všemi vypracovával individuální akční plány, jak se z obtížné situace dostat (loni se takové pomoci dostalo jen 8 procent registrovaných nezaměstnaných) a rozvinul aktivní politiku zaměstnanosti tak, jak se podařilo například v Dánsku? To by však bylo třeba na politiku zaměstnanosti vyčleňovat ne 0,4 procenta HDP, ale mnohonásobně více, jako tam, a výrazně posílit úřady práce. Kromě peněz by si to však vyžádalo i více práce a organizačního úsilí. Přitom rozdat žebračenky je tak snadné… A ještě ušetříte!