Hospodářské noviny, 5.8. 2004
Dobrý úředník není třídním nepřítelem dobrého podnikatele..
Dejme volný prostor působení tržních sil a ekonomika sama rozkvete – k této víře uhlířské našich tržních komsomolců se už snad nikdo nehlásí. Způsob privatizace z počátku 90. let, vycházející z tohoto předpokladu, vedl k neefektivnímu výkonu vlastnických práv rozptýlených mezi milióny drobných vlastníků; zbytek vlastnických práv vložil do rukou investičních fondů propojených s polostátními bankami.
Efektivní nakládání s tímto majetkem bylo oddalováno propojením podniků a bank, leckdy i s politickou mocí, což vedlo k nevratným ztrátám mnoha produkčních kapacit. Chabá regulace investičních fondů, bankovního a kapitálového trhu a pojišťovnictví, nedostatky zákonů o konkursu a vyrovnání a pomalé soudnictví přispěly k neproduktivnímu obohacování jedněch na úkor zbytku společnosti. Odklad privatizace bank přispěl k jejich nutné, mimořádně nákladné sanaci z veřejných zdrojů.
Polsko mezi roky 1990 až 2000 zvýšilo ve srovnání s EU svoji ekonomickou úroveň o osm procent, Slovinsku se ji podařilo udržet a Maďarsko se Slovenskem zaznamenaly ztrátu tempa tři procenta. Naše země dopadla s téměř desetiprocentním propadem nejhůře.
K obratu došlo až po ekonomické (a jí vyvolané politické) krizi z konce 90. let. Od té doby se ekonomika vyvíjí vcelku příznivě, vykazuje stabilní tempa růstu kolem tří procent ročně.
Nízkou inflaci a rychle rostoucí exporty i kilogramové ceny vyváženého zboží ovšem doprovází vysoká a neklesající míra nezaměstnanosti. V posledních letech také začal rychle růst deficit státního rozpočtu (v roce 2003 činil 4,5 procenta HDP), a dříve téměř zanedbatelný státní dluh – v tomtéž roce se vyšplhal na 20,4 procenta.
Země by měla pokračovat v odstraňování nedostatků právního a institucionálního rámce fungování ekonomiky. Cílem je zajistit udržitelný ekonomický růst bez vyhrocení vnější i vnitřní nerovnováhy, a to i při zhodnocování reálného kursu měny. Česko potřebuje systematicky prováděnou hospodářskou politiku, opřenou o zkvalitňování znalostí a dovedností pracovníků a další zapojování ekonomiky do světových trhů.
Bude-li účinně podporován rozvoj společnosti vědění, stále více se budou moci uplatňovat prvky vysoce produktivní znalostní ekonomiky, sázející na podporu vzdělávání, výzkumu, vývoje a inovací. Další podmínkou je udržení vysoké míry přímých zahraničních investic a zachování tempa růstu exportu.
Kromě toho by mělo dojít k pozitivnímu obratu ve vztahu státu k malým a středním podnikům. Ty se dnes vzhledem k selektivní podpoře velkých kapitálových účastí nacházejí v nevýhodném postavení, přestože vytvářejí značnou část poptávky po pracovní síle. Chuť investovat z vlastních zdrojů mohou povzbudit daňové úlevy a rychlejší odpisy.
Dobrý úředník není třídním nepřítelem dobrého podnikatele. Naopak, je stále jasnější, že prosperující ekonomika a kvalitní veřejná správa jsou spojené nádoby.
Trh může naplno uplatnit svoji produktivní sílu jen tam, kde mu veřejná správa vytvoří funkční podmínky zřetelnými regulačními rámci (například při udělování veřejných zakázek), předvídatelností ve stanovování pravidel, sankcionováním jejich nedodržování a obecně vynutitelností práva. Budoucí ekonomická prosperita země bude proto – pro někoho možná paradoxně – záviset především na rychlosti a kvalitě pokračování reformy veřejné správy.
K největším úkolům na tomto poli patří reforma ústřední státní správy, doladění vztahů mezi centrem a kraji, dotvoření státní služby včetně systému permanentního vzdělávání úředníků a modernizace fungování veřejného sektoru a veřejných financí s cílem uplatnit výkonnostní audity.
Jiří Švejnar napsal už před několika lety, že česká ekonomika má na to, aby dosahovala tempa růstu kolem osmi procent HDP. Bylo by prospěšné, kdyby si takový ambiciózní cíl vetkla do štítu i nová vláda. Musela by pro to ale vytvořit institucionální rámce naznačené výše. Je to ovšem úloha překračující zbytek jejího volebního období. Najde dostatek odhodlání, aby připravovala půdu pro pozitivní změny, jejichž zralé plody bude moci sklidit až vláda budoucí? I když z nich budeme posléze profitovat všichni?