Právo, 4.10. 2006
Poprask na Strakovce. Tak by se dal označit stav na Úřadu vlády po rozhodnutí vlády z 20. září, kterým se razantně zbavila mnoha svých poradních orgánů. Usnesení vlády postrádá odůvodnění, takže se lze jen domýšlet, co ji k tomu vedlo: pokus o snížení počtu úředníků v samotném sídle vlády a úspora několika miliónů korun ročně, pocit, že ona všemu rozumí nejlépe, nebo obojí?
Naše analýzy týkající se fungování české státní správy na centrální úrovni ukazují, že ve srovnání s jinými zeměmi trpí několika chronickými neduhy: nedostatkem koncepčnosti, malou otevřeností vůči občanům a především resortismem. V posledních letech se díky nadšencům, především mladým a vzdělaným úředníkům, a pod tlakem orgánů Evropské unie začala situace postupně měnit k lepšímu. Mezi jednotlivými ministerstvy i mezi nimi a představiteli občanů se začaly budovat mosty spolupráce, mimo jiné právě s pomocí těchto poradních orgánů vlády. Uvedený krok utíná tyto nadějné výhonky v zárodku.
Netuším, co vadí vládě na družstevnictví, jehož poradní orgán byl zrušen bez náhrady. V očích vlády ale neobstála ani Rada vlády pro rozvoj lidských zdrojů – toho hlavního, čemu se v naší na suroviny chudé zemi musíme věnovat na všech úrovních a ve všech resortech, a co, budiž jí přičteno k dobru, přiváděla před časem na svět i členka dnešní vlády Miroslava Kopicová.
Ta se tím včera ve Sněmovně pochlubila slovy: „Byla to moje myšlenka, aby vznikla Rada vlády pro rozvoj lidských zdrojů, a byla jsem také první místopředsedkyní této rady jmenovanou panem tehdejším premiérem Špidlou.“ Že by dnes levá ruka nevěděla, co dělá pravá?
Rada vlády pro udržitelný rozvoj, poslední výspa pokusů o strategičtěji, s dlouhodobější perspektivou formulovanou správu země, byla převedena pod ministerstvo životního prostředí. Když nic jiného, tak tím dokážeme sobě i Evropské unii, že širokému pojetí vyváženosti ekonomického, ekologického a sociálního pilíře udržitelného rozvoje v Česku pšenka prostě nepokvete.
Co na tom, že převedení Rady hospodářské a sociální dohody (tripartity) do resortu práce a sociálních věcí odporuje charakteru této platformy vyjednávání mezi představiteli hospodářských a sociálních zájmů se správou celého státu.
Vládě zřejmě nevadilo, že převedení Rady pro výzkum a vývoj do resortu školství vytváří potenciální nebezpečí jednostranného ovlivnění jejích rozhodnutí jedním z mnoha resortů, které přirozeně soutěžily a soutěží s ostatními o zdroje pro tuto veledůležitou součást budoucí prosperity země. Radě se přitom dosud dařilo tyto konfliktní zájmy s relativním úspěchem vyvažovat.
Má zabezpečovat přípravu rozpočtu pro výzkum a vývoj ve výši dvou desítek miliard korun (stejná vláda do něj totiž chvályhodně na poslední chvíli „přisypala“ 1,5 miliardy navíc), správu informační báze a legislativní činnost s delimitovanými pěti místo stávajícími patnácti pracovníky. Nešetří se na tom nejméně vhodném místě? Že by znovu levá ruka nevěděla, co dělá pravá?
Německý filozof Friedrich Nietzsche kdysi napsal, že rozdíl mezi starým a novým nespočívá v tom, že jedno je nesprávné a druhé správné. K přechodu proto nedochází pomocí racionální argumentace. Novou skutečnost zahajuje „vůle k moci“.
Poslední skvělou ukázkou toho, kterak se dnes na Strakovce po nietzschovsku „filozofuje kladivem“, je převedení odboru o informování o evropských záležitostech na ministerstvo pro místní rozvoj. Až do této chvíle jsem žil v naivní představě, že do EU vstoupila celá naše země a všichni její občané, nikoli jen uchazeči o finanční podporu z evropských fondů z krajů a obcí.
S odstraňováním následků těchto zbrklých a neuvážených rozhodnutí se bude muset budoucí vláda – ať už bude jakákoliv – vyrovnávat léta.