Právo, 17.4. 2007
S některými dílčími návrhy v chystané vládní reformě veřejných financí na léta 2007-2010 lze souhlasit, jako celek (a právě takto ji chce vláda předložit parlamentu) však představuje nepromyšlený a dobrou budoucnost země ohrožující návrh. Proč?
Dobrá reforma by měla především stanovit závažné veřejné úkoly stojící před naší zemí -a posléze hledat dostatečné zdroje na jejich řešení. Všichni víme, jak těžko hledá vláda peníze na rozvoj dopravní infrastruktury. Odborníci si už delší dobu stěžují, jak nedovyvinutá je terénní sociální práce, kterou nenahradí žádné sociální dávky. Zpružnění trhu práce se neobejde bez zásadního zkvalitnění aktivní politiky zaměstnanosti. Stále scházejí místa na vysokých školách, vyšší veřejnou podporu si zaslouží výzkum a vývoj. To vše něco stojí. V okamžiku, kdy se za nejlepší způsob snížení deficitu státního rozpočtu považuje krácení jeho výdajů, jdou tyto i jiné priority k šípku.
Jiný problém: pokud za hlavní problém vláda skutečně považuje deficit veřejných financí, je rozumné hledat řešení v dalším snižování daní a celkovém omezování daňového výnosu? Jinak řečeno, jak by fungovalo vládou navržené perpetuum mobile, kdy na reformě mají vydělat všichni daňoví poplatníci a přitom se zároveň mají snížit dluhy veřejných rozpočtů?
Hledám rozumné a přesvědčivé důvody, které vedou vládu k tomu, aby těmi, kdo na reformě vydělají nejvíce, byli právě lidé s nejvyššími příjmy, lidé s velkým majetkem a podnikatelé, přičemž se zároveň v kleštích ocitne celý veřejný sektor (školství, zdravotnictví, policie, armáda, sociální péče), a tím veřejné služby poskytované všem občanům. Zvýhodněním bohatých u daně z příjmu a znevýhodněním chudých u daně z přidané hodnoty se v naší zemi dále prohloubí propast mezi bohatými a chudými; problematické se jeví i budoucí postavení mnoha příslušníků středních vrstev, především zaměstnanců ve veřejném sektoru.
Chceme dosud relativně sociálně klidnou a ekonomicky prosperující ČR dovést do stavu, kdy zde budou kvůli sociální polarizaci sílit populistická hnutí jako v sousedním Polsku nebo bude docházet k opakovaným násilným pouličním konfliktům jako v Maďarsku?
Zajímavé je, že žádná vyspělá kapitalistická země v Evropě dosud nezavedla rovnou daň. Proti jejímu zavedení se v Británii vyslovili nejen labouristé, ale nedávno i konzervativci. Jak vyplývá ze studie Mezinárodního měnového fondu zveřejněné koncem minulého roku, ve všech zemích východní Evropy, které zavedly rovnou daň z příjmu v posledních letech (Estonsko, Litva, Lotyšsko, Ukrajina, Slovensko, Gruzie a Rumunsko), to vedlo k poklesu jejího výnosu. Vtírá se otázka: chce vláda orientovat naši zemi spíše směrem na východ, nebo na západ od našich hranic?
Co je asi na vzniklé situaci nejproblematičtější: při současném rozložení politických sil v Poslanecké sněmovně pochybuji o oprávnění současné vlády navrhovat opatření, která by vedla k masivnímu přerozdělování zdrojů mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva, dlouhodobě se významně dotkla každého občana této země a byla svým způsobem nevratná. Navržená „reforma“ totiž svými dlouhodobými důsledky představuje největší sociální experiment s českou společností od doby kupónové privatizace z počátku 90. let.
Reformy tohoto typu by měly vznikat – a být posléze společností snáze akceptovány – jen na půdorysu širší společenské dohody, k níž by se kromě politiků z celého spektra politických stran mohli vyslovit i odborníci a představitelé občanského sektoru. Že je to možné i u nás, ukazuje dobrá zkušenost s přípravou důchodové reformy na půdě tzv. Bezděkovy komise.