Hospodářské noviny, 12.8. 2004, Martin Potůček.
Lidé bez práce jsou těmi, na které dopadá nezaměstnanost nejvíce. Ale nejde jen o ně. Spolu s nimi se ocitají ve složité sociální a psychologické situaci i jejich blízcí. Doplácíme na ni i my ostatní, a to hned několikrát. Zvyšují se výdaje veřejných rozpočtů (příspěvky v nezaměstnanosti, sociální dávky). Snižují se výnosy z daně z příjmu a zdravotního a sociálního pojištění. A co víc: pracovní síla se neuplatní, nevznikají nové hodnoty, i když by toho bylo, rozhlédneme-li se kolem sebe, leckde velmi zapotřebí.
Nezaměstnanost má mnoho podob i příčin a zápolí s ní více či méně úspěšně všechny země. U nás není jen funkcí hospodářské konjunktury či deprese. Masívně se na ní podílejí především změny spojené s polistopadovou strukturální transformací celé ekonomiky.
Proto je také jevem poměrně novým – se vší razancí vstoupila do našeho života až koncem minulého století, poté, kdy se tyto změny začaly prosazovat naplno. Dnes máme kolem deseti procent registrovaných nezaměstnaných. Reálná nezaměstnanost je nižší, podle spolehlivějších výběrových šetření se pohybuje mezi sedmi a osmi procenty.
Podíl zaměstnaných v populaci v České republice byl v roce 2002 55,4 procenta, zatímco průměr staré patnáctky členských zemí Evropské unie činil 52,1 procenta. Pohlédneme-li ale na vývojové trendy, je to horší: zatímco ve zmíněných zemích EU zaměstnanost roste, u nás stále pozvolna klesá.
Mezi lety 1997 a 2002 se také podíl dlouhodobě nezaměstnaných – nejzávažnější formy nezaměstnanosti – v zemích unie snížil z 50 na 40 procent, kdežto u nás se zvýšil z méně než třetiny na více než polovinu. Bolestné jsou také regionální rozdíly v nezaměstnanosti: nejvíce trpí severní Morava a severozápadní Čechy.
Zaměstnanost zrcadlí silné i slabší stránky celé společnosti. Hlavním faktorem jsou síla a dynamika ekonomiky. Důležitá je i vzdělanost lidí, jejich ochota se rekvalifikovat a stěhovat se za prací. Mnohé záleží i na návaznosti trhu práce na soustavu sociálního zabezpečení. Stále větší význam mají rovněž služby trhu práce, zvláště mohou-li se opřít o dobrou politiku zaměstnanosti.
Podle toho, jak se nová vláda vyrovná s úlohou snížit nezaměstnanost, ji budou mnozí voliči soudit u příštích voleb. Je to tudíž pro ni jedno z nejdůležitějších zadání.
Obecnou podmínkou alespoň částečného úspěchu budou dobrá hospodářská politika a ofenzívní přístup k podpoře společnosti vědění. Existují ale i subtilnější a přitom neméně důležité úlohy přímo v politice trhu práce.
Nejdůležitější bude přehodnocení dosavadního přístupu k aktivní politice zaměstnanosti. Ta dosud trpěla jak malou koncepčností na centrální úrovni, tak nedostatkem finančních zdrojů (srovnatelný údaj za patnáct starých zemí EU činí 1,16 procenta hrubého domácího produktu a u nás 0,19 procenta HDP v roce 1999, tedy téměř o celé jedno procento HDP méně). To souvisí s tím, že české úřady práce nejsou schopny zahajovat a uskutečňovat nové programy a přejít na režim účinné individuální práce s klienty.
Nebudeme moci pominout světový trend vytváření pružnějších pracovních míst. Jen na málokterém místě budou lidé zůstávat natrvalo. V průběhu pracovní kariéry je bude čekat jedna nebo hned několik rekvalifikací.
Další slaďování výše pracovních a sociálních příjmů, zahájené růstem minimální mzdy v uplynulých letech, musí být dovedeno k jednoznačnému zvýhodnění pracovních výdělků. Jedním z opatření by mohlo být snížení daňového zatížení osob s nízkými příjmy, které u nás bylo v roce 1996 téměř shodné s průměrem pětadvaceti nynějších zemí EU (41,4 procenta u nás proti 41 procentům v EU), ale v roce 2002 už byl patrný značný rozdíl (41,8 proti 38,3 procentům ).
Dalším zadáním je využívat více částečných pracovních úvazků, které navíc umožňují lépe zkoordinovat profesní a rodičovské role matek a otců. U nás podíl těchto úvazků na zaměstnanosti činil v roce 2002 4,8 procenta u mužů a 8,5 procenta u žen, zatímco v patnácti starých členských zemích EU to bylo u mužů 18,2 procenta a u žen dokonce 33,5 procenta.
Nejen ministr práce a sociálních věcí, ale i ministři průmyslu a obchodu, financí či školství by měli mít stále před očima známý výrok lorda Beveridgeho: „Nezaměstnanost je sociální zlo.“