Hospodářské noviny, 25.3. 2002
Parlament je ve při. Sněmovna schválila minimální většinou hlasů vládní předlohu zákona, který předpokládá návrat k systému dětských přídavků vyplácených všem rodinám s nezaopatřenými dětmi bez ohledu na jejich příjem. Senát – opět jen nejtěsnější většinou – návrh vrátil sněmovně, která bude muset znovu rozhodnout. Návrh zákona tedy rozděluje sněmovnu a Senát a názorově štěpí i obě komory zákonodárného sboru.
Není divu. Pojetí dětských přídavků je téma, v němž se jako v kapce vody zrcadlí vidění celé společnosti, jejíž blaho mají zákonodárci sledovat. Základním předmětem sporu přitom je odpověď na otázku, zda je péče o děti pouze věcí individuální volby, nebo zda má být i záležitostí státu. Stanovisko neoliberálů je jednoduché a jednoznačné. Rozhodnutí, že přivedu na svět potomka, i následná péče o něj je čistě individuální. Proto je jen logické, když i odpovědnost za toto rozhodnutí (včetně značných nákladů až do doby, kdy dítě je schopno se o sebe postarat samo) přeberou pouze rodiče. Přísná aplikace tohoto stanoviska by vedla ke zrušení všech dětských přídavků. Vystačili bychom pouze s chudinskými dávkami.
Zastánci pojetí, v němž má v péči o děti kromě jedinců své místo i stát, vycházejí z předpokladu, že starost o děti je – právě tak jako vzdělání – typickým smíšeným statkem, u nějž nelze dost dobře oddělit efekty jeho „spotřeby“ pro jedince, rodinu a společnost. Na rozdíl od bezdětných rodin vyrůstají v rodinách s dětmi budoucí tvůrci společenského produktu, plátci daní, přispěvatelé na zdravotní a sociální pojištění, z nějž budou v budoucnu čerpány nároky dnešních ekonomicky aktivních. Přísná aplikace tohoto stanoviska by vedla k přiznání přídavků všem rodinám s dětmi bez ohledu na jejich příjem.
Další předmět sporu: Jsou přídavky chudinskou dávkou nebo výrazem solidarity bezdětných s rodiči?
Neoliberálové jsou přesvědčeni, že dětské přídavky jsou součástí záchranné sociální sítě a že nárok na ně mají pouze ti, kteří by na stanovenou hladinu minimálního zaručeného příjmu těžko jinak dosáhli. V jejich pojetí se nárok na finanční přilepšení touto formou vytváří jen tehdy, když se rodina s dětmi, nejspíše právě proto, že se stará o více krků, dostane do tísně.
Zastánci opačného přístupu chápou přídavky ne jako výraz solidarity bohatých s chudými, nýbrž – a zde je „jádro pudla“ – jako projev solidarity bezdětných s rodinami pečujícími o nezaopatřené děti. Bezdětné rodiny jsou totiž za jinak stejných okolností zvýhodněny proti rodinám s dětmi hned dvakrát: V zaměstnání neplatí náklady ušlých příležitostí (mohou se bez přerušení či omezení plně věnovat profesionálním kariérám) a nemusejí se o výdělky po dlouhá desetiletí s nikým dělit. Péče o děti a jejich výchova jsou enormně časově a finančně náročné, nicméně užitek z toho, že dítě zdárně dospěje a začne postupně vracet, co do něj bylo investováno – v práci, v občanském životě a případně péčí o vlastní potomky – má nejen dítě samo a (bez záruky) jeho rodiče, ale celá společnost.
Rodiče se podle zastánců tohoto přístupu nestarají pouze o svoje potomky. Tím, že se o ně starají, se v dlouhodobé perspektivě starají i o budoucí prosperitu země, o její lidský kapitál, o to, že doroste nová generace ekonomicky aktivních jedinců. Ti budou produkovat zdroje, které budou zajišťovat mimo jiné i spokojené stáří těch, kteří děti nemají, a tudíž se o ně ani nemusejí starat. Další otázka zní: Má či nemá podpora rodin státem souvislost s populačním chováním? Neoliberálové popírají jakoukoli souvislost mezi vyplácením dětských přídavků a populačním chováním. Podle nich je rozhodování o rodičovství vedeno zásadně odlišnými motivy než vidinou, že stát rodiny s dětmi finančně podpoří.
Zastánci druhého pojetí vycházejí z předpokladu, že rozhodování o rodičovství je komplexní povahy. Kromě výsostně osobních motivů zde hrají velikou úlohu i širší sociální a ekonomické podmínky, do nichž se má dítě narodit. Bytová situace. Možnost udržet si zaměstnání a pokračovat v profesionálním růstu. Dostupnost služeb, jako je babysitting, zdravotní péče či mateřské školky. Předpokládané omezení volného času včetně času na osobní rozvoj, další vzdělávání a koníčky. Ale nesporně i vliv situace po narození dítěte na životní standard.
V tomto pojetí jsou přídavky na děti finančním i symbolickým vyjádřením toho, že státu záleží na tom, aby jeho občané, pokud se svobodně rozhodnou, mohli své potomky přivést na svět pokud možno bez obav o jejich i svoji budoucnost.
Toto pojetí důsledně vychází ze znění základního zákona země, článku 32 Listiny základních práv a svobod. Zde se praví, že rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu. Bez žádných dalších omezení, která by tuto pomoc podmiňovala například jejich finanční situací. Doufám proto, že se nakonec ve sněmovně najde dost poslanců, kteří se nedají unést mechanickými klišé, oprostí se od předvolebních vášní a rozhodnou s klidnou hlavou, věcně a rozvážně. Jde o hodně. O to, zda se dnešní politická reprezentace zhostí odpovědnosti za budoucí generace této země.