MF Dnes, 20.2. 2003
Blíží se třetí pokus o zvolení prezidenta. Diskuse o vlastnostech a předpokladech pro výkon prezidentské funkce je ovšem v plném proudu. Mnozí komentátoři nyní kladou otázku takto: má se stát prezidentem ostřílený, všemi mastmi mazaný profesionální politik? Či spíše nahrbený, prachem studoven poznamenaný, ne tak známý a v podání TV Nova veskrze nepraktický akademik?
Právě akademici vědí, že dobře položená otázka je již poloviční odpověď. Dilema politik versus akademik ale naopak zavádí. Je totiž povícero obecných předpokladů výkonu této funkce, které by zastupitelé měli mít při svém rozhodování na paměti. Dosáhl kandidát něčeho pozoruhodného? Má za sebou politickou nebo správní zkušenost? Je zdravý, je schopen překonávat zátěžové situace, bude se své funkci věnovat naplno? Je respektovanou osobností? Tohle všechno by snad mohlo platit, i kdybychom uvažovali o výběru kandidáta na post prezidenta kterékoli jiné země. Teď však jde o naši republiku, která se jen ztuha probírá jak ze šoků totality, tak z následných křečí transformace. Potřebujeme tudíž navíc i prezidenta šitého na míru stavu mysli naší společnosti, jejím specifickým potřebám. O jaké jde především? Nalijme si čistého vína: naše společnost je rozdělena. Nevěříme si, nezajímáme se jeden o druhého, nemluvíme spolu. Hlava českého státu by tudíž měla být především osobností spojující. Aby takovou mohla být, musí umět vést dialog, naslouchat jiným politickým názorům. Další bolestí naší společnosti je znatelný rozvrat hodnot. Komu věřit, když nás celá desetiletí obelhávali – a když se i po listopadovém zvratu ukázalo, že na vedoucí posty se často vyškrábali lidé z pohnutek veskrze nízkých, charakteru nevalného? Hlava českého státu by tudíž měla být osobností, která je nezpochybnitelnou morální autoritou, která může vystupovat jako maják nabízející rozkolísané a dezorientované společnosti takové elementární hodnoty, jako je slušnost, vstřícnost, nezištnost a obětavost, pochopení pro potřeby druhého, která by vlévala do našich žil optimismus a víru ve zdar společného díla. Potřebujeme prezidenta, který by nás obdařoval kritikou našich zpozdilostí, který by byl schopen hledět nad a přes naše každodenní sváry, který by vycítil, kdy a kde se schyluje k ataku nějaké sociální choroby, a uměl mobilizovat obranné protilátky. Který by dokázal přivést k jednacímu stolu i ty, kteří na sebe jinak ani nepohlédnou. Budoucí prezident by měl být navíc schopen vytvořit si a řídit dělný tým kompetentních spolupracovníků, kteří mu budou při výkonu jeho funkce účinně pomáhat. Pokud při nominaci kandidátů nedojde k nějakému překvapení, budou zastupitelé volit mezi Václavem Klausem a Janem Sokolem. Budou-li volit prozřetelně, nebudou volit mezi politikem a akademikem, nýbrž mezi mužem lépe a hůře vybaveným pro výkon prezidentské funkce. Budou-li jim blízké moje náhledy na kritéria této volby, přijdou k ní klidně s plackou „Sokol for president“.