Koaliční vláda Vladimíra Špidly připravuje v současnosti reformu veřejných rozpočtů. Cílem koncepce předložené Ministerstvem financí je dospět co nejrychleji k odstranění jejich rostoucích deficitů.
Vládní koalice se ale zavázala diskutovat i další programový dokument týkající se veřejného sektoru: sociální doktrínu České republiky. Jde o dokument vypracovaný v letech 1999 až 2002, který prošel veřejnou diskusí již v roce 2001. Byly v něm formulovány základní hodnoty, priority i způsoby realizace české sociální politiky tak, aby odpovídaly podmínkám tohoto století. Nabízí se otázka, co mají oba dokumenty společného – a jsou-li vůbec slučitelné.
Sociální doktrína představuje základní předpoklady pro tvorbu takové sociální politiky, která bude aktivizovat a dynamizovat společenský vývoj. Sociální politika má podle ní být investicí do lidí, a tím i investicí do sociálního a ekonomického rozvoje společnosti. Perspektiva takové sociální politiky je perspektivou dlouhodobé prosperity zajišťované především sociálními investicemi do lidského potenciálu. Tato perspektiva by měla převážit nad hlediskem krátkodobého zisku, hledajícího okamžité úspory na vkladech do zkvalitňování lidského potenciálu.
Proč byla česká sociální doktrína vůbec napsána?
Sociálněpolitické rozhodování postrádalo dokument, který by byl schopen jej orientovat na koncepční řešení problémů a opíral by se přitom o identifikaci hlavních sociálních, ekonomických, demografických i globálních vývojových trendů.
Jen tímto přístupem je možné odvodit žádoucí cíle sociální politiky – a zejména pak vhodné způsoby jejich realizace.
Dokument nabízí i možnost vyjádření sociálního kontraktu mezi rozhodujícími sociálními a politickými aktéry. Na základě hodnověrného výhledu toho, co je a co není reálné v budoucnosti očekávat od státu, předpokládá převzetí většího dílu odpovědnosti občanů za vlastní osud. Cílem je, aby právě oni dostali více prostoru pro aktivnější přístup k vlastnímu životu a pro vlastní volbu.
Sociální politika vycházející z uvedené soustavy hodnot bude podle autorů náročná na finanční prostředky z veřejných rozpočtů, jakož i ze zdrojů občanské společnosti. Musí proto respektovat danou ekonomickou situaci a její výhledy. Musí být koncipována podle principů rozumné dostatečnosti. Současně však její aktivizující pojetí vytváří ze sociálních investic významný předpoklad pro dlouhodobou ekonomickou prosperitu země.
Koncepce reformy veřejných rozpočtů navržená ministrem financí Bohuslavem Sobotkou uplatňuje především fiskální hledisko, orientuje se na hledání cest omezování rostoucích deficitů. Dospívá k závěru, že největší proporce výdajů veřejných rozpočtů směřuje do sociální oblasti. Proto je logické snahu o omezování výdajů orientovat především právě tam. Konstatuje, že příčiny deficitů mají strukturální charakter, jsou ovlivněny vysycháním příjmů z privatizace a stárnutím populace. Nezmiňuje ale, že hlavní příčinou současných potíží jsou odložené – a v nejbližších letech splatné – stamiliardové náklady privatizace „na český způsob“. Dovozuje, že nutné sociální výdaje bude třeba zacílit na skutečně potřebné občany a omezit možnosti zneužívání všech složek sociálního systému.
Hlavní rozdíl obou dokumentů vidím v jejich pojetí sociální politiky. Sociální doktrína vychází z předpokladu, že výdaje na sociální politiku mohou být rozumnou a potřebnou rozvojovou investicí. Koncepce fiskální reformy na druhou stranu předpokládá reziduální povahu sociální politiky – a tím i neproduktivní charakter sociálních výdajů, které představují největší riziko pro zdravý ekonomický vývoj.
Diskuse bude mít smysl, nebude-li zaměňovat prostředky a cíle. Struktura a výše příjmů a výdajů veřejných rozpočtů se musejí odvíjet od základních společenských priorit a cílů. Ty musejí brát naopak v potaz reálné možnosti ekonomiky.
Je zřejmé, že oba dokumenty je třeba diskutovat zároveň a ve vzájemných souvislostech. Troufám si přitom tvrdit, že přes nesoulad v základní filozofii mají i mnoho styčných bodů a v něčem se dokonce funkčně doplňují. Oba akcentují význam dlouhodobé perspektivy, oba vyzdvihují důležitost přenesení pravomoci a odpovědností na nižší články a převzetí většího dílu odpovědnosti občanů za vlastní osud, oba poukazují na nutnost zkvalitnění výkonu veřejné správy.
Domluva tedy bude obtížná, nikoli však nemožná.