Svět 2050: Jak se vyrovnat s budoucností aneb potřebujeme prognostiku?

Britské listy, 19.10. 2006

Potřebujeme prognostiku?

Zájem o zkoumání budoucnosti zaznamenává své přílivy a odlivy. Omezíme-li svou pozornost na české země, pak první velké vzedmutí zájmu o prognostiku přišlo koncem 60. let 20. století. Šlo o – jistě nenáhodnou – koincidenci s obdobím, které bylo zároveň těhotné změnami ekonomickými, kulturními, a konec konců i politickými. Po normalizačním „období temna“ přišla druhá polovina 80. let – a s ní jak nepatrné známky liberalizace poměrů, tak i obnovené aktivity prognostické obce, zaštítěné tehdy Čs. vědeckotechnickou společností. Po pádu komunismu přišlo zajímavé období, kdy mnozí intelektuálové, kteří měli velmi blízko k prognostice, vstoupili na prkna vrcholné politiky, ovšem prognostika jako taková byla znovu vytlačena na samotný okraj veřejného prostoru.

Vysvětlení tohoto zdánlivého paradoxu je možno hledat – kromě odlivu akademických kapacit z oboru – především v tom, že počátky transformace vyžadovaly plnou orientaci na „ruční řízení“; nebyl dostatek času, kapacit ani soustředění pro zkoumání vzdálenějších časových horizontů v situaci, kdy se zásadně proměňovala celá infrastruktura regulativů a institucionálních rámců fungování společnosti – s obtížně odhadnutelnými důsledky byť i jen v řádu několika měsíců. Svoji roli sehrála jistě i skutečnost, že prognostika by mohla zpochybňovat některá politická rozhodnutí, indukovaná apriorními ideologickými koncepty a nesená v té době již krystalizujícími skupinovými zájmy.

Vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004 znamenal zásadní předěl v novodobé historii českých zemí s dosud jen obtížně rozeznatelnými, nicméně dlouhodobě výrazně formativními důsledky. Země se stala součástí společenství, které jí nabídlo jak vyspělejší kulturu komunikace, spolupráce a rozhodování, tak mnohem pevnější oporu pro její další sociální a ekonomický rozvoj. Komplikace s přijetím evropské ústavní smlouvy, které následovaly, ukázaly, že bude nutno více se soustředit na porozumění tomuto rámci, usilovně hledat jeho novou podobu, odpovídající rychle se měnícím poměrům, a místo země v něm. I proto jsem přesvědčen, že přichází doba, která bude znovu přát prognostice: země akceptovala uvnitř i navenek novou podobu svého začlenění v evropském a světovém prostoru; tento prostor se ovšem – mimo jiné i v důsledku rozšíření EU – přetváří a je a bude dále formován především k obrazu těch, kteří jsou a budou schopni dohlédnout dlouhodobých důsledků svých dnešních činů, a podle toho také jednat.

Tím se dostávám k vlastnímu smyslu prognózování na půdě jednotlivých národních společenství: identifikovat budoucí ohrožení a rozvojové příležitosti a tím posilovat jejich šanci přežít a dále se rozvíjet. Dobrá prognóza (na rozdíl od predikce) nepředpovídá, nýbrž nabízí návod k orientaci v možných budoucnostech a tím vytváří předpoklady k zasvěceným a odpovědným rozhodnutím (především strategické povahy). K tomu přistupuje ještě další důležitý aspekt: dobrá sociální a ekonomická prognóza předpokládá účast hlavních aktérů na jejím vzniku a užití. Dnes je už více než zřejmé, že striktní dělba práce mezi analytiky, prognostiky, úředníky, politiky a veřejností při zkoumání budoucnosti není schopna připravit půdu pro funkční užití prognóz v praxi řízení. Bez participace lze možná zformulovat hodnověrné hypotézy o vývojových ohroženích a rozvojových příležitostech, nelze však počítat s tím, že jednotliví aktéři je vezmou natolik vážně, aby je přetavili do racionálních voleb a vdechli jim život.

Potřebujeme vize?

Tvorba vizí má charakter hledání společného hodnotového jmenovatele reakcí na identifikovaná vývojová ohrožení a rozvojové příležitosti. Vize – na rozdíl od prognostiky – činí snadnější naši orientaci ve spleti možných budoucností, jsou pomůckou usnadňující společnou akci uvnitř a pro dané společenství. Dobré vize se ovšem bez prognostiky neobejdou: alternativní prognózy pro ně představují nezbytný poznávací základ, jinak skončí snadno v písku neodpovědných a někdy i dezorientujících spekulací.

Vize pro určité národní či státní společenství je tedy v demokratické diskusi kultivovaná představa o jeho vývojových ohroženích, rozvojových příležitostech a zároveň o způsobech, které mohou vést k minimalizaci zjištěných ohrožení a k maximalizaci využití identifikovaných příležitostí v rámci široce sdílených hodnot. Ne každá společnost je ale ochotna a také schopna takovou představu odpovědně rozvíjet a učit se z její praktické implementace.

Václava Havla znepokojovala potřeba formulovat vize pro naši zemi po celé jeho prezidentské funkční období: „… před námi (se) otevírá jemnější otázka, jaký charakter bude v budoucnu náš demokratický stát mít, jakým směrem se bude ubírat, jakou roli sám sobě přisoudí, co bude podporovat a proti čemu bude zasahovat. … budeme (se) muset daleko více zabývat jeho skutečnou náplní a jeho dlouhodobými výhledy…” (Havel – 1995:7) Najde se ovšem také nemálo těch, kteří vědomě rezignují na odpovědnost za podobu světa budoucnosti spoluvytvářeného dnešními rozhodnutími a činy: „Živelnost světa líčeného postmoderní utopií proměňuje každou starost o budoucnost v absurditu, s výjimkou starosti o to, abychom se nemuseli starat o budoucnost – tedy starosti o to, abychom mohli jednat způsobem přiměřeně bezstarostným a neodpovědným.“ (Bauman – 1995:138)

Máme na to?

Na pozadí těchto úvah vyvstává mimo jiné otázka, jaká je dnes v České republice institucionální základna prognostiky. Ve srovnání s ostatními zeměmi Visegradské čtyřky (nemluvě už ani o zemích na západ od našich hranic) bohužel dosud velmi omezená. Na veřejnosti nepříliš známá, nicméně poměrně živá jsou dvě občanská sdružení (česká pobočka Římského klubu a Občanská futurologická společnost). Na metodu Foresight a její praktické aplikace (především v oblasti vědeckotechnických prognóz) se specializuje Technologické centrum AV ČR. Na půdě Karlovy univerzity rozvíjí od roku 2000 svoji činnost Centrum pro sociální a ekonomické strategie (CESES). Jeho posláním je identifikovat klíčové problémy České republiky, identifikovat rozvojové příležitosti ČR a tím přispívat k nalézání veřejných politik, které povedou k řešení identifikovaných problémů a k využití rozvojových příležitostí. CESES má dále podle svého statutu přispívat k artikulaci českých národních zájmů a rozvíjet kulturu stálé veřejné rozpravy o uvedených záležitostech. Za krátkou dobu svojí existence publikovalo toto pracoviště (kromě mnoha dalších studií a výzkumných zpráv) čtyři souhrnné publikace systematicky identifikující prostor možných budoucích voleb a nabízejících se veřejně politických, sociálních a ekonomických strategií (Vize 2001, Průvodce 2002, Putování 2003, Jak jsme na tom 2005).

Je ovšem patrné, že se dosud nepodařilo vytvořit takové podmínky a kapacity, které by umožnily přistoupit k systematickému prognózování možných budoucností země v širším kontextu změn jejího mezinárodně politického postavení (především v rámci Evropské unie), postupující globalizace a promítnutí možných a očekávaných důsledků vstupu vědeckotechnických objevů a inovací do života lidí i institucí. Neumíme například dobře odpovědět na otázku, jak ve zkoumání budoucnosti ČR vymezit to, co bude v operačních možnostech národních orgánů, na pozadí toho, co bude součástí obecnějšího globálního vývoje lidského společenství. Je možno vyjít z konstatování prognózy CIA, že „… i v příštích patnácti letech si národní státy zachovají rozhodující vliv na veřejné záležitosti.“? (Mapping the Global Future. Report of the National Intelligence Council‘s 2020 Project. Pittsburgh 2005)

I když tedy mají prognózy vývoje nanotechnologií, informačních a komunikačních technologií, astronomie, biotechnologií, molekulární genetiky či nových léků nespornou vypovídací hodnotu právě tak jako prognózy budoucích podob politického rozhodování, demografického vývoje, soustav veřejných a finančních služeb, sociálního rozvrstvení společnosti či forem přežívání národních společenství v globalizující se ekonomice, obě tyto třídy prognóz trpí společnou organickou vadou: vzájemnou nepropojeností. Nejvýznamnější (a zároveň nejobtížnější) prognostickou úlohu budoucnosti proto bude, jak funkčně integrovat veřejně politické, sociální a ekonomické prognózy s prognózami vývoje a uplatnění vědy a technologií – to vše na pozadí potřeby řešit nové, dříve neznámé etické problémy. Předpolí pro její řešení budují jistě i příspěvky publikované v tomto sborníku: vstup vědy do reprodukce člověka, symbióza přírodního a umělého tvora, umělý život a jeho regulace, nové podoby komunikace a kontroly ohrožující soukromí jedince, rozplývání odpovědnosti v nepostižitelných synapsích horizontálních politických a ekonomických sítí či možné proměny práva a finančních institucí. Ta hlavní práce na poli prognostiky nás ovšem zcela jistě teprve čeká.

Nesetkal jsem se dosud ani s uspokojivou odpovědí na otázku, jak využít nových informačních a komunikačních technologií pro účast dalších aktérů v procesu tvorby prognóz a vizí a v jejich následném uplatnění ve společenské praxi.

Hlavní výstupy CESES 2001 – 2005