Lidové noviny, 23.3. 2002, Martin Potůček
Česká republika již pomalu dosáhla hlavních cílů postkomunistické transformace. Stáváme se normální zemí. Jaké jsou ale priority této normální země? A můžeme o nějakých prioritách vůbec uvažovat?
Svět, v němž žijeme, strádá nedostatkem zdrojů a zároveň je plný netušených možností. Naše země získala více prostoru pro rozhodování o vlastním osudu, než jaký měla k dispozici kdykoli v moderní historii. Zároveň se ale stává stále závislejší na procesech, na něž nemá žádný vliv – nebo jen pranepatrný: na pohybu kapitálu a cen na finančních trzích, na výskytu extremismu a terorismu ve světě, na stamilionech lidských bytostí rodících se především v nejzaostalejších částech světa. Náš nový stát hledá po rozpadu Československa tápavě svoji novou identitu, a už se, ještě ani ne ve věku teenagera, musí rozhodovat, jakým směrem se vydat v budování nové sjednocené Evropy. Rozdírají nás různá dilemata a schizmata: lidé, kteří si po listopadu pomohli, proti těm, kterým změna přinesla ztráty, nejistoty a zklamání; lidé s normalizační minulostí versus disidenti a emigranti; Češi proti Romům; pravice versus levice; věřící proti lidem bez konfese.
Jak si stojíme
Na první pohled si nestojíme tak špatně. Privatizovali jsme, byť za cenu stamiliardových ztrát a defraudací. Do země proudí zahraniční investice, pod jejichž přílivem česká koruna tvrdne. Po letech váhání začínáme předávat část centralizované státní moci nově vzniklým krajům. Naše politické strany působí přece jen stabilizovanějším a konsolidovanějším dojmem než jejich protějšky na sever a východ od našich hranic. Dýcháme čistší vzduch. Čistší jsou i naše řeky. Dožíváme se vyššího věku než dříve. Co do připravenosti jsme mezi prvními v řadě kandidátských zemí před branami EU. Nedá ovšem mnoho práce nalézt pod tímto přitažlivým make-upem mnohé nezhojené rány i čerstvé neduhy. Hrozí nám rychlé vymírání, způsobené jednou z nejnižších porodností v Evropě. Rostou deficity veřejných rozpočtů. Korupce je jakoby všudypřítomná – a přitom téměř nepostižitelná. Míra nezaměstnanosti se blíží deseti procentům. Mnoha mladým lidem se nedostává vzdělání, jaké by si zasloužili a přáli. Zájem o věci veřejné se vytrácí. Vztahy k Německu a Rakousku jsou stále jitřeny důsledky druhé světové války.
Vyvstává naléhavá potřeba společného, v trvalém dialogu neustále obnovovaného hledání a nalézání priorit pro český stát a společnost. Mělo by se opírat o soustavně shromažďované poznatky o stavu, vývojových ohroženích a rozvojových příležitostech naší země ve všech důležitých vnějších i vnitřních souvislostech. Jistě, jsou mezi námi sýčkové, kteří mají pro takové úsilí pohotově odsuzující nálepku sociálního inženýrství. Neuvědomují si přitom, že země, jako je Finsko, Irsko nebo Tchaj-wan, které se v posledních desetiletích dokázaly vyšvihnout do čela pomyslného pelotonu a úspěšně přitom řešit nemalé vnitřní problémy, se dokázaly opřít právě o takovou odpovědně zvolenou sadu priorit. A naopak: země, které na takové hledání rezignovaly a ponechaly vše napospas samovývoji, „ztrácely body“ a propadaly se v nelítostné, byť do diplomatických úsměvů halené soutěži o zdroje, přežití a rozvojové příležitosti.
Sledujme kvalitu života
Jedním z klíčových bodů je postavení ekonomického rozvoje mezi ostatními prioritami. Mnohé možná překvapí tvrzení, že by podpora ekonomiky neměla být hlavní a jedinou prioritou. Vždyť přece: bude-li země hospodářsky vzkvétat, vytvoří si dostatek zdrojů pro řešení všech ostatních problémů! To by však znamenalo příliš velké zjednodušení. Dnes, po zkušenostech z prvních let transformace, si lépe uvědomujeme, že výkon ekonomiky v mnohém závisí například na podmínkách podnikání. Právní rámec a vynutitelnost práva patří samozřejmě k těm nejdůležitějším. Stále zřejmější je také úloha toho, co lidé vědí a umějí, co je motivuje k práci – totiž lidského kapitálu (a tedy i dostupného vzdělání). Existují ještě subtilnější faktory. Americký politolog a ekonom Francis Fukuyama ukázal, jak důležitá je míra důvěry ve společnosti. Zda se při uzavírání kontraktů může či nemůže jedna strana bez obav spolehnout na slovo strany druhé. Vlastní chod hospodářského mechanismu ovlivňuje i sociální soudržnost. Jde především o to, do jaké míry jsou rozdělování zdrojů a práce ve společnosti považovány lidmi za spravedlivé. Záleží i na tom, jak hluboce je fungování státu zasaženo korupcí. Neméně důležitým faktorem ve hře je zatěžování životního prostředí produkty ekonomických činností. Soudobá společnost je zkrátka natolik složitý organismus, že jakýkoli zjednodušující předpoklad o jejím fungování (například že ekonomický rozvoj sám o sobě vyřeší všechny problémy společnosti), promítnut do politické praxe, vede k nenahraditelným ztrátám. Pak je ovšem třeba hledat odpověď na otázku, jaké by měly být ony další priority a v jakém vztahu by měly být k prioritě ekonomického rozvoje. Jedna z možných odpovědí zní: sledujme kvalitu života. Ve světě existuje mnoho pokusů o její vystižení, zahrnující takové objektivní aspekty života, jako je dostupnost potravy, bydlení či délka života prožitého ve zdraví. Zahrnuje i subjektivní vnímání života (pocit dobrého života a seberealizace, spokojenost se životem). Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Ámartja Sen vymezuje kvalitu života jako dostupnost možností, ze kterých si člověk může vybírat při naplňování svého života. Ve smyslu výroku Ludvíka XV. ˝po nás potopa˝ si ale umíme představit situaci, kdy kvalita života současníků bude skvělá, nicméně za cenu vyčerpávání zdrojů a ohrožování podmínek pro obyvatele jiných zemí či kontinentů nebo pro život budoucích generací. Předčasně tragicky zesnulý Josef Vavroušek proto už začátkem 90. let navrhl, aby bylo sledováno kritérium udržitelného způsobu života, hledající rovnováhu mezi svobodami a právy každého jedince a jeho odpovědností vůči jiným lidem a přírodě jako celku, a to včetně odpovědnosti vůči budoucím generacím.
Hledání souvislostí
Spojíme-li hledisko kvality života současníků s pohledem na kvalitu života budoucích generací, dospějeme k pojmu kvalita a udržitelnost života. Jak hledat vhodné ukazatele, které by byly schopny vyjádřit jak vývoj kvality a udržitelnosti života v jedné zemi, tak srovnávat různé země mezi sebou navzájem? Můžeme se opřít o výsledky několika mezinárodních projektů. Podle Indexu lidského rozvoje, vyvinutého Programem OSN pro rozvoj, se Česká republika ve zprávě za rok 2001 nalézá na 33. místě mezi všemi zeměmi světa. Index environmentální udržitelnosti, užívaný pro potřeby Světového ekonomického fóra, klade naši zemi na 29. místo mezi 122 zeměmi světa. Vývoj souhrnného indexu kvality a udržitelnosti života v ČR, zkonstruovaný sociologem Martinem Kreidlem a ekology Pavlem Nováčkem a Peterem Mederlym v publikaci Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku, ukazuje poměrně rychlý růst od roku 1990 do roku 1996, poté tříletý propad s návratem na původní hladinu v roce 1999 a od té doby mírný, stabilizovaný růst až do současnosti. Trend může být podle nich zachován i v několika budoucích letech. Dosud neumíme odpovědět na otázku, jaká by měla být ideální proporce mezi důrazem na ekonomický rozvoj na jedné straně a kvalitu a udržitelnost života na straně druhé. Ve hře je příliš mnoho faktorů, které navíc působí dlouhodobě a někdy i rozporně. Zadání je jasné: nalézt a umět vyjádřit oboustranné souvislosti mezi sociálními, politickými a ekologickými oblastmi utvářejícími kvalitu a udržitelnost života a ekonomickým rozvojem.
Sociální vědy nabízejí mnoho teorií společenského vývoje. S každou z nich může někdo nesouhlasit. Některé si navíc samy protiřečí. Více než v jiných vědách záleží i na pozici pozorovatele, který může být – a často bývá – i aktivním činitelem studovaného procesu. Tato situace sama o sobě by mohla mnohé odradit od pokusu postihnout i jen to, co už se stalo. Hledání priorit přitom musí pracovat i s odhadem toho, co se může přihodit v budoucnosti, kterou dosud neznáme… Pro prognostika neexistuje jiná možnost než opřít se o ty teorie, které nejlépe odpovídají jeho vidění společnosti. Ke skupině teorií, které jsou v současné době uznávány jako nejvlivnější, patří především teorie modernizace. Americký futurolog Daniel Bell tvrdí, že po první vlně modernizace, nesené rozvojem moderního průmyslu, přichází druhá vlna, spočívající v rozvoji služeb, informačních a komunikačních technologií. Jeho kolega John Naisbitt popisuje megatrendy neboli významné změny ve způsobu života, práce a sociálních vztahů odlišující aktuální vývoj od všech předchozích epoch lidské civilizace. Německý sociolog Ulrich Beck uvažuje o nezamýšlených důsledcích modernizace, razí pojem riziková společnost. Český sociolog Pavel Machonin upozorňuje na různé rychlosti modernizace ekonomické a společenské. Priorita úzce pojaté ekonomické modernizace se podle něj u nás v 90. letech dostala do ostrého protikladu k zanedbávání až absenci modernizace společenské. Společenská modernizace v tomto širším pojetí zahrnuje inovaci společenských institucí, právních norem, nástrojů regulace trhu, kulturních vzorů v podobě, která by věnovala vyváženou pozornost všem těmto oblastem. Do procesů modernizace je třeba vtáhnout jejich aktéry, dát jim prostor a šanci stát se aktivními účastníky této velké hry o budoucnost. Procesy probíhající uvnitř České republiky jsou stále závislejší na globalizujícím se světě. Politický filozof Václav Bělohradský rozlišuje dva typy globalizačních procesů. Uzavřené pojetí charakterizuje globalizace kapitálových toků, oslabování regulačních funkcí státu ve světové ekonomice, flexibilita práce a posun legislativních kompetencí z národních úrovní na úroveň nadnárodní. Otevřené pojetí by bylo pokusem zahrnout do procesu politického rozhodování všechny, kteří nakonec ponesou jeho důsledky, a to bez ohledu na hranice jednotlivých států a tradičně vymezovaný operační prostor trhu, státu a občanského sektoru. Také světově uznávaný izraelský teoretik veřejné politiky a správy Yehezkel Dror mluví o nedostatečné kapacitě vládnutí nejen na národních úrovních, ale zejména na planetární úrovni. Mnozí autoři se věnují vnitřní rozpornosti globalizačních procesů: přesunu důrazu na nadnárodní úroveň – a zároveň posilování regionálních a místních kultur. Globálně uplatňovaná pravidla narážejí na štěpící se významy a drobící se identity. Formulují se teorie závislosti periferních oblastí na centrech politické a ekonomické moci. Stručně řečeno, globalizace vede zároveň k novému pořádku i k dříve neznámým nerovnováhám nebo i k chaosu.
Priority a obecné podmínky
Hledání priorit lze usnadnit navržením rámce základních souvislostí vývoje české společnosti a její modernizace v kontextu globalizace. Můžeme předpokládat, že existuje několik významných oblastí, které bezprostředně ovlivňují kvalitu a udržitelnost života. Jde o sociální soudržnost a sociální stát, trh práce a zaměstnanost, vzdělávání, strukturu populace, bydlení, rodinu, péči o zdraví, vnější a vnitřní bezpečnost, o životní prostředí a územní potenciály rozvoje. Ekonomika nabízí těmto oblastem jakýsi krevní oběh, napájí je zdroji – a sama závisí na jejich dobrém fungování. Kromě toho můžeme vymezit obecné podmínky usměrňující činnost lidí a institucí ve všech zmíněných oblastech. Jde o formování národní identity, ústavní a politický systém země, regulační působení trhu, státu a občanského sektoru ve vzájemných vztazích a o přípravu České republiky na vstup a plné uplatnění v Evropské unii. Tento modelový rámec nabízí uspořádání a třídění priorit a sledování jejich vzájemných souvislostí. Bez toho se nemůže obejít žádná systematičtější práce v těchto oblastech. Zkušený manažer dobře ví, že sledovat desítky priorit najednou znamená totéž jako nesledovat žádnou. Jednou z nejobtížnějších voleb, před níž stojí státníci spolu s občany této země, je tudíž vybrat několik prioritních proudů zásadních společenských inovací, které významně přesáhnou běžné fungování státu a společnosti a předpokládají mobilizaci a koordinované uplatnění značných zdrojů v dlouhodobější perspektivě. Tyto šémy vložené do čela země ji pomohou vést vpřed a pomohou všem sociálním aktérům, aby se lépe orientovali v poli možných voleb a tam, kde to bude namístě, i koordinovali svoje úsilí. Poznatky a dovednosti lidí mohou být účinně zvyšovány a průběžně přizpůsobovány měnícím se potřebám jen neustálým vzděláváním mladých i starých, podnikatelů i úředníků, zastupitelů i politiků, generováním a uplatňováním nových poznatků. Námětem prvního strategického tahu je tudíž podpora vzdělávání, výzkumu a vývoje nejen prostřednictvím školství, ale prakticky ve všech sférách života společnosti. Národní identita vzniká a posiluje se v permanentní společenské diskusi o žádoucích cílech pro českou společnost a český stát. Podporuje sociální soudržnost a zároveň je jí samou posilována. Vyrůstá z generacemi navrstvených zkušeností a hodnot a je otevřena novým civilizačním výzvám evropské integrace a globalizace. Je to příklad dalšího strategického tahu – posilování národní identity v kontextu sociální soudržnosti. Dalším námětem strategického tahu je budování státu, především jeho ústavního a politického systému a systému veřejné správy. Rozvoj země dosud narážel na úzké profily dané amatérismem politiky a nezralostí veřejné správy. Slaďování zastupitelské a přímé demokracie s účastí občanských organizací a občanů samých na tvorbě politiky může jít ruku v ruce s kultivací veřejné diskuse a komunikace zprostředkované médii. V každém člověku hluboce zakořeněná potřeba bezpečí, akcentovaná vývojem po 11. září 2001, ukazuje na význam jiného strategického tahu, ustavení komplexního systému vnitřní a vnější bezpečnosti. Nová bezpečnostní rizika totiž neznají hranic, stírají rozdíly mezi vnitřní ochranou a vnější obranou země a nejsou zvládnutelná tradičními přístupy.
Rizika a příležitosti
Hledat priority pro malou zemi uprostřed neklidné Evropy a světa je stále nesnadnější – a zároveň stále nezbytnější. Nikdo dnes nedokáže odhadnout, zda rizika budoucího vývoje nepřeváží nad novými příležitostmi, zda má lidstvo ještě naději udržet svůj osud ve svých rukou. Jediné, co máme k dispozici pro naklonění tohoto pomyslného závaží na svoji stranu, je rozum a étos, organizované a odpovědně uplatňované lidské poznání. Zde se nalézá i potenciální síla a komparativní výhoda malých zemí, jako je ta naše: lodice našeho státu má předpoklady přece jen manévrovat obratněji a reagovat na předpokládané změny rychleji než zaoceánské lodě zemí větších, bohatších a někdy i poněkud zpohodlnělých. Věřím, že toto vědomí pronikne ke všem, kteří mají a budou mít osud České republiky ve svých rukou.