Hospodářské noviny, 14.6. 2002
Příští vláda by měla v prvé řadě věnovat pozornost populační a rodinné politice. Stejně tak je nutná penzijní reforma (Hospodářské noviny, 28. května). Jsou tu však i další naléhavé úkoly, jejichž řešení přesáhne horizont volebního období. Jde o podporu vzdělávání, výzkumu a inovací a o zkvalitnění veřejné správy.
V květnu si v jihokorejské Škole pro veřejnou politiku a management zástupci 17 zemí vyměňovali zkušenosti z realizace dlouhodobých vizí. Bez rozdílu vyspělosti (Kanada či Rumunsko), politického zaměření (Vietnam nebo Austrálie) či velikosti (Čína vedle Finska) znělo doporučení vládám, aby věnovaly prvořadou pozornost vzdělání, výzkumu, vývoji a inovacím. Chce-li jakákoli země v budoucnu obstát, je systematická a intenzivní veřejná podpora těchto oblastí nutná. Hovořilo se o dynamickém růstu počtu studentů a o houstnoucí nabídce forem celoživotního a distančního vzdělávání. Mnohé země v posledních letech hledaly silné a slabé stránky vzdělávacích a výzkumných systémů a rozhodovaly o způsobech jejich podpory. Lidem musí být dána šance dobře se připravit na měnící se nároky trhu práce nejen na počátku profesionální dráhy, ale v celém průběhu.
Totéž platí pro veřejnou a soukromou podporu výzkumu a vývoje ve vztahu k praktickému uplatnění získaných poznatků a zkušeností. Tematicky se pozornost soustřeďuje především na nanotechnologie, biotechnologie, genetické inženýrství a také na sociální vědy. Těsná spolupráce univerzit, výzkumných a vývojových ústavů, inovačních líhní a malých i větších firem i státu při vývoji nových výrobků a služeb je v pokročilejším světě samozřejmostí, což ostře kontrastuje s četnými (z minula zděděnými) institucionálními překážkami, předsudky a nechutí otevřít se takové spolupráci u nás.
ČR zde trestuhodně zaostává a změna si vyžádá velké organizační úsilí a mnohem větší podíl veřejných i soukromých prostředků, než kolik se dosud vynakládá. Stojí za úvahu, zda by řízení této oblasti z úrovně jednoho resortu – Ministerstva pro výzkum, vývoj a vysokoškolské vzdělávání – neotevřelo cestu k funkčnímu propojení všech článků řetězce.
Ve stati Osm hříchů státní správy (LN, příloha Orientace 18. května) jsem vymezil neuralgické body našeho způsobu vládnutí. Tam, kde před několika desetiletími mohl být přehledný a důvěryhodný národní stát s vymezenými pravomocemi a odpovědnostmi rovnocenným partnerem trhu, jsou nyní globální ekonomika a její instituce v převaze. Stát je nucen přenechávat část tradičních kompetencí nadnárodním institucím, například EU. Dochází i k přesunům odpovědnosti z ústřední správy na regiony. Stále víc místa na slunci nacházejí nevládní organizace.
Prudce se měnící vnější nároky na podobu státu nás zastihly v období, kdy jsme jej začali přebudovávat z autoritativní a centralistické podoby do formy odpovídající demokracii s tržním hospodářstvím. Způsob, jímž spravujeme zemi, se mění, ale je stále příliš zatížen denní rutinou, nedostatkem koordinace, invence a profesionality. Potíže adaptace státního aparátu na nové nároky mohou vést k přesvědčení, že když už nejde se jej zbavit, je třeba jej aspoň minimalizovat. To je ovšem recept, který (jak potvrzují příklady státních bankrotů z posledních let), zvyšuje riziko budoucích ekonomických krizí, neúměrných politických napětí, sociálních a ekologických katastrof.
Řešení existuje, i když komplikované a nepopulární. Bude třeba systematicky budovat stát: posilovat kapacity veřejné politiky a správy, zlepšovat a obohacovat jejich funkce, zvyšovat schopnost adaptovat se a rychle reagovat na měnící se životní podmínky a potřeby lidí. Prosperitě země může prospět pouze správa, která bude ve srovnání s její dnešní podobou profesionálnější, efektivnější a kvalitnější.
Kde na to vezmeme? Teoreticky je vše prosté. Uvedené úlohy směřují ke zvýšení efektivnosti ekonomiky. Výkonné hospodářství vytvoří dost zdrojů pro nutné investice. Potíž je ovšem s nalezením zdrojů, když se hospodářství teprve dostává na výkonnější trajektorii. Krátkodobě je možné žít na dluh. Dlouhodobě by to ovšem byla velmi riskantní strategie. Jednoznačně pozitivní je vytváření podmínek pro příliv zahraničního kapitálu. Podmínky pro jeho uplatnění by však měly preferovat především investice do vzdělávání, výzkumu, vývoje a inovací. Politici, podnikatelé i občané to neradi slyší, nicméně zajištění budoucnosti předpokládá tak rozsáhlé investice, že o lineárním snižování daní nemůže být bez zadlužování ani řeči. Naopak. Bude třeba připravit daňovou reformu, která zajistí vyšší příjmy do veřejných rozpočtů než ta dnešní.
Rýsují se i obrysy změn: Snížení daňové zátěže práce, která je vysoká a tlumí zaměstnanost. Odstranění neoprávněných výhod samostatně výdělečně činných osob při placení zdravotního a sociálního pojištění. Úpravy daně z přidané hodnoty v souvislosti se vstupem do EU. Zavedení ekologických daní. Zvýšení progresivity daně z příjmu. Znovuzavedení dědické daně. I zde musí vláda hledat podporu ostatních politických subjektů: Daňová reforma je realizovatelná jen na základě širokého konsenzu.