51PRO, 2005, č. 12, str.50 (Alena Géblová)
Děti jsou dnes více ohrožovány vyloučením ze společnosti než tomu bylo před deseti nebo patnácti lety, myslí si Martin Potůček, vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie Univerzity Karlovy.
Z čeho při svém tvrzení vycházíte?
Z analýzy rodinných účtů a sociálních statistik. V roce 2003 poprvé reálná výše průměrného starobního důchodu v ČR převýšila reálnou výši důchodu v roce 1989. Důchodci se dnes již mají lépe, ale počet dětí, které jsou ohroženy chudobou, je výrazně vyšší než v roce 1989. Děti tak mají menší šanci uspět ve vzdělávacím systému a pak na trhu práce, takže se o sebe nebudou umět samy postarat. Proto je nutné jim v tuto chvíli pomoci.
Jak? Například tím, že se zavede školné?
Pokud jde o školné, nemůže se týkat úrovně základních a středních škol, protože zde Ústava zaručuje vzdělání zdarma. Pokud jde o vysoké školy, tak vycházím z toho, že vysokoškolské vzdělání obohacuje jak jedince (dává mu mnohem více příležitostí k dobrému uplatnění na trhu práce i v jiných sférách životního uplatnění), tak společnost. Proto by se na nákladech za ně měli podílet stát i vzdělávaný. Je-li vysokoškolské vzdělávání poskytováno tak jako dosud zdarma, vysokoškoláci si toho ne vždy dokáží skutečně vážit. A tím pádem také méně tlačí na kvalitu poskytované výuky. Pokud by však školné mělo být diskriminující k těm, kteří momentálně nemají dost prostředků, na to by zase doplatila celá společnost. Proto je nejvhodnějším řešením takové studenty dokonce finančně podpořit s tím, že svůj díl nákladů na studium splatí později, až si budou sami vydělávat.
Co si myslíte o tisícikoruně, kterou rozdávají sociální demokraté prvňáčkům?
Myslím si, že když nic jiného, tak alespoň těch tisíc korun má svůj finanční i symbolický význam.
Není to zbytečné gesto? Ty sociálně slabé rodiny tisícovka asi nevytrhne.
Je to jen malá kapička, ale když už je na tom naše země relativně lépe a když se zdá, že jsme na ekonomickém vzestupu, tak bychom měli rodině a zejména dětem umět něco vrátit.
Myslíte si, že česká rodinná politika by měla jít cestou liberalizace, například podporovat soužití i párů stejného pohlaví, anebo by se spíše měla držet tradičního modelu rodiny?
Ona už jde oběma směry. Lidé by měli mít svobodu i v tom, s kým chtějí žít; neměli by být v tomto ohledu nijak diskriminováni. Model společného zdanění manželů je ovšem trend, který sází spíše na svazek než na jednotlivce ve svazku.
Odráží se na vysoké míře rozvodovosti i to, že patříme spíše k ateistickým zemím?
Je těžké odhadnout sílu vlivu, ale sekularizace české společnosti je jistě jedním z faktorů rozvodovosti. Ale nemyslím si, že kvůli tomu by naši lidé byli v rodinách méně šťastni. Někdy je to skutečně tak, že věřící lidé formálně setrvávají ve svazku, ale vnitřně je to uspokojuje méně, než kdyby hledali štěstí s někým jiným.