Mladý svět, č. 3/2005
Nemáme ložiska drahokamů, zlata ani ropy. Co tedy může česká společnost nabídnout světu? Především vzdělané a kompetentní lidi, tvrdí profesor Martin Potůček.
„Cílem směřování naší společnosti by měla být společnost vědění,“ říká profesor Martin Potůček. Jeho tým z Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) vypracoval ještě pro bývalého premiéra Vladimíra Špidlu materiál nazvaný Zpráva o stavu země. Český národ má podle ní šanci na úspěch, bude-li Západu konkurovat svou vzdělaností. Touha po vědění by měla být větší než touha po konzumu.
Širší diskusi o vaší Zprávě jsem zaznamenal pouze na stránkách Hospodářských novin. Je o práci zájem i po změně na premiérském postu?
Pokud mám být upřímný, nějaké reakce přišly i od politiků a úředníků, ale větší část názorů na naši práci jsme dostali z odborných kruhů.
Každopádně, práce zájem a vyvolala a ten zájem trvá. Samozřejmě, že reakce na Zprávu nejsou vždy souhlasné, ale my jsme ji psali i s cílem vyvolat diskusi. Diskusi považujeme za velmi důležitou. Vidíme totiž jako nedostatek, že se u nás mluví o společenských tématech pouze povrchně. Potom se stává, že problémy, které společnost trápí, zapadají pod tíhou mediálně vděčných kauz.
Ze Zprávy lze vyčíst jako největší problém, že se společnost při transformaci v devadesátých letech soustředila pouze na ekonomická hlediska. Dávala jim přednost před vzděláváním a, řekněme, před osvětou společnosti.
Toto hledisko skutečně ve Zprávě několikrát zdůrazňujeme. Podle mě je příčina tohoto stavu ve dvou věcech. První problém je historický. V hlavách většiny lidí včetně politické reprezentace stále přežívá představa, že klíčem k úspěchu je rychlý ekonomický růst. Teprve až si „vyděláme“, tak zbude dost i na stránky společnosti, které se obecně vnímají jako zbytné. Jednou z těchto stránek – již naše společnost bohužel stále považuje za druhořadou – je právě vzdělání. Tato země v devadesátých letech i na začátku tohoto století skutečně vynakládala na vzdělání, tedy na školství, výzkum a vývoj, výrazně méně, než by bylo žádoucí. Pak je tady druhý problém, který bychom mohli nazvat „problémem dočasnosti politické moci“. Politici jsou hodnoceni podle krátkodobých efektů, podle toho, co se jim podaří uskutečnit během jednoho volebního období. Přitom investice do vzdělání a výzkumu jsou typickými investicemi dlouhodobými, které se vracejí až po dvaceti, po třiceti letech.
Pokud budeme ekonomickou transformaci personifikovat, stojí za ní nynější prezident Václav Klaus. Nevyčítáte mu, že zapomínal na vzdělanost národa?
To, co jsem říkal o investicích do vzdělání, platí téměř obecně, nejen u vlád Václava Klause. Řekl bych, že jednou z výjimek byl expremiér Špidla, který se snažil na rozdíl od předchozích vlád hledět na potřeby společnosti vyváženěji.
Trochu zapomínáme, že problém s názvem „ekonomika především“ si neseme i z minulosti. Vyzdvihování ekonomických výsledků bylo přece typické i pro minulý režim. Noviny byly tehdy plné zpráv o budovatelských úspěších, o plnění a překračování plánu s cílem dohnat a předehnat úspěšnější kapitalistický Západ. Podle výzkumů byla ekonomika státu nejdůležitějším faktorem v rozhodování politiků i v devadesátých letech. Prosakovala prakticky do všeho, co se kolem nás dělo. To přetrvává s malými výkyvy dodnes. Jakoby ekonomika státu byla tím nejdůležitějším a další oblasti, zasluhující si podporu a pomoc, stály stranou.
Přenáší se podle vás toto vidění – nejdříve vydělat peníze, pak myslet na další – i do české mentality, do hospodaření rodin?
Nedá se to říct obecně. Existují určitě rodiny, kde toto hledisko vůbec neplatí. Naznačujete ale dost podstatný trend vývoje společnosti, a to je konzumerismus. Jde vlastně o orientaci na rychlé vydělávání peněz a maximalizaci spotřeby. Česká společnost se tomuto trendu nevyhýbá, naopak.
Já bych se ale pokusil lidi trochu obhájit. Existuje mnoho výzkumů, které říkají, že lidé jsou tím spokojenější, čím vyšší mají životní standard. Pro lidi je tedy dostatečný příjem předpokladem pro to, aby mohli být spokojení. Na druhou stranu je pravda, že s tím, jak vám přibývají peníze, nemusíte být stále šťastnější. Chuť bohatnout lze prostě obhajovat tím, že může znamenat větší možnosti volby, větší pocit svobody.
Byl tady v devadesátých letech někdo, kdo by dával hlasitě najevo, co naše společnost nejvíce potřebuje, za čím má jít?
Byli to především lidé, kteří čistě ekonomickou orientaci společnosti pociťovali nejvíce. Byli to vysokoškolští učitelé, vůbec celá akademická i vědecká reprezentace. Ta opakovaně dávala politikům na vědomí svoji nespokojenost. Říkali jsme, že by se mělo dávat více prostředků na vzdělání, na výzkum. Stávalo se, že vlády naše myšlenky podpořily sliby – to je třeba příklad kabinetu Miloše Zemana – když pak ale došlo na skutečné rozhodování o rozpočtu, šly tyto sliby nakonec stranou.
Souhlasíte s názorem, že se politické strany obracejí na intelektuální či akademické elity, jen když se jim to hodí? Politici mnohem raději spolupracují s reklamními agenturami, které umí krátkodobě ovlivnit postoje a názory lidí.
Víte, je to především otázka naší politické kultury. A její zlepšení, to je zase otázka času. U nás ještě nezakořenila představa, že odborníci mohou spolupracovat s politiky. Ze strany politiků pak stále přežívá názor typu: „já tomu rozumím nejlépe“. Politici mají pocit, že jsou uvnitř dění a nepotřebují žádnou radu expertů, žádné širší analýzy. Na druhou stranu bych řekl, že je už situace v tomto ohledu lepší než před šesti nebo před osmi lety. Přece jenom už si politici začínají uvědomovat, že veřejně politickou, sociologickou i ekonomickou expertizu potřebují. Hlavně proto, aby sami obstáli a politicky přežili.
To zní optimisticky. Máte pocit, že se už objevuje vize této společnosti, její cíl?
Ukazuje se, že v této společnosti existují témata, která nemohou řešit sami politici. Musí se na nich shodnout širší politické spektrum s odborníky a je třeba, aby se s jejich řešeními začalo co nejdříve. Takovým příkladem je třeba důchodová reforma, která zasáhne několik volebních období – a osudy lidí na desítky let dopředu. Zatím se nepodařilo dospět k žádné dohodě, přitom každý ví, že při dnešní porodnosti a počtu lidí, kteří se brzy stanou neproduktivními, tuto reformu potřebujeme přijmout a realizovat co nejdříve. Kladem je, že na podzim 2004 začala pracovat komise, zahrnující představitele všech politických stran, která se snaží najít mezi jednotlivými názory kompromis. Je to příznak jakéhosi zrození kultury věcného dialogu napříč politickými stranami. Když se však podíváme na debatu v parlamentu, převažuje i u tohoto palčivého problému ideologie nad věcnými úsudky. Tyto ideologie brzdí formování společné vizi budoucnosti, kterou by naše společnost tolik potřebovala – a po které prahne i většina občanů.
Není právě nový premiér Stanislav Gross zosobněním toho, že je politika o tvářích a nikoli o tématech?
To bych netvrdil. Stanislav Gross má cit i pro programové otázky. Všechna negativa, o kterých jsme se dosud bavili, souvisí s tím, že všichni naši politici a úředníci trpí nedostatkem odpovídajícího vzdělání. Není jim jasné, jaká je jejich úloha ve společnosti, jaké jsou jejich funkce. Například ve Francii jsou politici a špičkoví úředníci vzděláváni na prestižních specializovaných vysokých školách. To samé platí o Velké Británii a částečně i o Spojených státech. I postkomunistické země v našem sousedství mají školy, které připravují vysoké úředníky a politiky pro výkon jejich povolání. U nás sice vzniknul Institut veřejné správy, ale stále má velmi omezené kapacity. Kandidáti přicházejí do vysokých politických a státních funkcí, aniž by na ně byli dobře připraveni. To je dnešní veliký problém české veřejné politiky a obrovský deficit, který nás bude bohužel zatěžovat i dlouho do budoucna.
Jakou roli hrají ve výchově společnosti naše média?
Velikou, někdy rozhodující. Měla by to být především úloha veřejnoprávních médií. To, co jsem řekl o vzdělání politiků, ovšem bohužel velmi často platí i o vzdělání novinářů. Dost často kloužou jen po povrchu věcí, jsou přitahováni tématy, která mají příchuť afér. Schází jim hlubší soustředění na téma, dostatečná analýza a reflexe. V prestižních médiích na Západě existují erudované rozbory událostí, zkoumání jejich širších kontextů a další spousta témat komentovaných nejlepšími experty. Takové materiály pak dělají noviny zajímavými a informace komplexními. Mimochodem, důležité je, aby se i experti dokázali vyjadřovat k těmto problémům jazykem, kterému porozumí běžný čtenář. A na to u nás nejsou všichni odborníci připraveni. Často schází i ochota „snížit se“ k lidu a formulovat tyto problémy jazykem přitažlivým a srozumitelným. Je dobré, že česká média občas tahají politiky za vousy za jejich prohřešky, ale to nestačí. Měla by se věnovat především tomu, kam politici zemi vedou, jaké budou dlouhodobé důsledky jejich vládnutí a tak dále. To ale, už se opakuji, souvisí s výchovou a vzděláním novinářů.
Vidíte na naší politické scéně někoho, kdo by opravdu o „společnost vzdělání“ usiloval?
Ten zvýšený důraz je v poslední době patrný. Současná vláda rozhodla, že se bude vysokému školství každoročně přidávat několik miliard. Stejně tak by na tom měly být v budoucích letech výzkum, vývoj a inovace. Ty předešlé vlády o školství a vědě jen mluvily. Tato vláda dospěla poprvé ke konkrétním krokům. Nechme se překvapit.