„Trh je dobrý sluha, ale zlý pán,“ říká prof. Martin Potůček
Čas volby, duben 2009, s. 6.
Začneme rouhačskou otázkou. Vidíte na dnešní ekonomické krizi něco užitečného (aspoň z pohledu sociologa)?
Každá krize má i své světlé stránky. Za nejsvětlejší té dnešní považuji skutečnost, že mnoha lidem otevřela oči a přesvědčila je, že sázka na trh, který se vymkne z kontroly státu, se nevyplácí. Trh je prostě dobrý sluha, ale zlý pán, jak jsem ostatně uvedl už ve své knize „Nejen trh“ z roku 1997.
Jaké předpokládáte dopady rize na podobu a soudržnost společnosti?
Dnes je ta hra rozehrána tak, že i přes úsilí politiků z levé části politického spektra se budou ještě více rozevírat nůžky mezi těmi, co jsou „za vodou“, a těmi, kteří žijí takříkajíc z ruky do úst.
Smutným trendem se u nás v uplynulých letech stalo omezování veřejného prostoru, veřejných služeb. Neobáváte se, že krize tento trend ještě posílí?
To jste vystihl naprosto přesně. Bojím se toho, že krize odčerpá další ohromné rozpočtové zdroje, které se dnes pumpují do soukromých bank a podniků a které by bylo nanejvýš potřebné vynaložit na přímé zlepšování podmínek života lidí. Jde o investice do vzdělávání (včetně rekvalifikací), na zdravotní a sociální služby, na podporu rodin s nezaopatřenými dětmi i těch, kteří pečují o své stárnoucí příbuzné, ale i bydlení pro ty příjmově slabší sociální skupiny. Příznačné je, že právě ti, kteří ronili krokodýlí slzy nad každou stokorunou investovanou do – podle nich – „rozhazovačného“ sociálního státu, tak ti dnes bez mrknutí oka lijí miliardy na záchranu soukromých bank a podniků – s velmi nejistou návratností.
Dlouhou dobu upozorňujete na absenci strategického vládnutí v ČR. Je vůbec reálná změna? Vidíte světlo na konci tunelu? A jakou roli v této souvislosti přisuzujete demokratické levici?
Levice je z povahy věci orientovaná programověji než pravice. Lépe rozumí potřebě a možnosti měnit poměry tak, aby odpovídaly přáním a potřebám lidí v dlouhodobější perspektivě. V naší situaci vidím největší úskalí v nedostatečně zvládnutém umění takové představy posléze realizovat, promítnout takové programy do praxe. Čeští úředníci – čest výjimkám – nejsou příliš kompetentní, nelze se na ně v tomto směru příliš spoléhat. Dobře si počíná slovenský premiér Robert Fico, který čelí podobným problémům a při realizaci své politiky se neopírá jen o ně, ale vyzývá ke spolupráci celou slovenskou společnost, kromě obcí a měst i odbory a podnikatele, celý neziskový sektor.
Sociální demokracie zhusta akcentuje potřebu společných evropských řešení – ekonomické krize, ale i obecně bezpečnostních, energetických či environmentálních problémů. Má k tomu ale EU dostatečně efektivně fungující instituce?
Když na toto téma narazím ve svých přednáškách, užívám příměru, že EU má dvě podoby – janusovskou hlavu se dvěma tvářemi. Jeden proud evropské integrace podporuje liberální ekonomiku, ten druhý rozvíjí Evropský sociální model a pečuje o životní prostředí. V dosavadní historii EU zatím převažoval ten první proud, ale, bude-li schválena Lisabonská smlouva a bude-li dále postupovat evropská integrace, umím si představit, že směrem k evropským občanům se EU začne obracet více i tou druhou tváří. Ale bude to delší a komplikovanější proces, než bychom si asi přáli, a bude mít hodně nepřátel, včetně našeho pana prezidenta. Na konferencích věnovaných tomuto tématu tvrdím, že dokud si Evropská unie jako instituce neprošlape přímou cestu k občanům (například tím, že se začne v případě potřeby spolupodílet na zajištění jejich minimálního příjmu), nemůže získat mezi lidmi takovou důvěru jako „jejich“, to je národní, sociální stát.
Nakolik vůbec může EU podle Vás suplovat nedostatky české veřejné správy a politiky?
V některých oblastech už má EU rozhodující slovo. Jinde převažují národní kompetence, ale i zde EU působí zpracováváním strategií a programů, které mohou inspirovat domácí politiky. Mohou, ale nemusejí – je to jen takzvaná měkká regulace, kde opačná vůle domácí politické reprezentace dokáže tyto evropské podněty účinně neutralizovat. Členské země se skutečně velmi liší v míře využití těchto stimulů.
Na kandidátce ČSSD pro volby do Evropského parlamentu figurujete na čtrnácté příčce. Jak odhadujete svoje šance na zvolení?
Pokud lidé nevyužijí možnosti zakroužkovat na stranické kandidátce až dva své „favority“ jako své preferenční hlasy, pak samozřejmě zvolen nebudu. Pokud se ale mezi těmi, kteří dají hlas ČSSD, vyskytne aspoň pět procent těch, kteří takto projeví svoji podporu právě mně, pak „přeskočím“ na kandidátce předem stanovené pořadí a ocitnu se automaticky mezi nově zvolenými. Tak zní volební zákon a věřte, že bych takto získanou důvěru nezklamal. Mým hlavním politickým cílem by v takovém případě bylo usilovat o to, aby se Evropská unie začala k lidem obracet přímo tou sympatičtější, sociálně vlídnější tváří…
Pro Čas volby : LJ